Ježíš uzdravuje rodinné vztahy (matky)
Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci veliký zástup lidí. Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač!" Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti kteří je nesli, se zastavili. Řekl: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid". A tato zvěst se rozšířila o něm po celém Judsku a po celém okolí.
(Lukášovo evangelium 7:11-17, ekumenický překlad Bible)
Ženy jsou v Písmech svatých, vážení čtenáři, předmětem zvláštní Boží pozornosti. A to především proto, že nemají v nikom jiném příliš zastání, pokud je muž opustí, nebo jednoduše nefunguje, jak by fungovat měl. Tehdy neexistoval sociální systém, takže například vdova, nebo žena bez muže byla závislá na milodarech svých příbuzných, přátel, nebo přímo Božího lidu. Nezřídka se ale stávalo, že neměla vůbec nikoho. Když tedy Lukáš zmiňuje vdovu, která přišla o svého jediného syna, okamžitě svým čtenářům připomíná shodnou situaci u starozákonního proroka Eliáše, který také vzkřísil z mrtvých jedné vdově jejího syna (viz První Královská 17:17-24), aby tím zdůraznil, že Ježíš je podobně jako tehdy Eliáš výrazem zvláštního Božího slitování pro někoho, kdo nemá absolutně žádnou naději.
V našem dnešním příběhu má milosrdenství, které Ježíš matce zemřelého syna zprostředkoval rodinně-terapeuticky a duchovně-pastorační východisko, lék. Matka prožije vzkříšení nejen svého syna, ale také obnovu svého vztahu k němu. A o tom bych chtěl nyní s vámi, vážení čtenáři, chvíli přemýšlet. Zvláště pak, když celý příběh začíná oním nezvyklým až radikálním zvolání Ježíše: „Neplač!“ Ježíš tím ženě vlastně říká, aby zastavila přirozený emocionální běh svého vztahu ke svému synovi. Plakat na pohřbu je přece normální. „Ty ale už neplač! Citově se odpoutej od svého mrtvého syna. Pusť mi ho ze svého srdce. Ano, plně mi ho odevzdej.“ Naprosto stejně toto před mnoha léty vyjádřil Eliáš oné chudé vdově: „Dej mi svého syna.“ A pak ji ho vzal doslova z klína a vynesl do horní místnosti, aby se modlil za jeho vzkříšení. V obou případech bylo nutné, aby nešťastné matky propustili své syny Bohu, a tak jejich následným suverénním životům. To už ale malinko předbíháme.
Toto je ovšem důležité i dnes pro dnešní matky a rodiče vůbec. Odevzdat ze svého nitra, ze svého klína, ze své nejhlubší mateřské duše své děti Bohu. Jak to pak vypadá prakticky? Ježíš zastaví smuteční průvod – tj. vstoupí do smrti našich synů, a svým slovem je povolá k jejich životu. A ve chvíli, kdy to udělá, naše děti ožiji ke svému jedinečnému příběhu, který už nepatří jen jejich matkám, ale především jim samotným. Zvláštní pak je závěrečný výrok: „Ježíš ho vrátil jeho matce“. Ano, ve chvíli, kdy se vzdáme svých nároků na své vlastní děti, - kdy (1) do nich přestaneme promítat, jak by měli správně žít, (2) co všechno by měli dokázat, ale také v některých případech (3) jak bez nich neumíme ani sekundu žít, protože je strašlivě moc milujeme, a proto se nesmí z naší přítomnosti ani hnout (!) - v té chvíli nám je Bůh vrátí vzkříšené – tj. jiné, než byli před tím. V čem? Už jsou sami sebou, nejsou pod vlivem svých maminek, nejsou, promiňte mi nyní ten výraz: pod pantoflem. A nutno dodat, jiné jsou i matky. Zažili proměnu Ježíšovým dotekem jeho slova: “Už si na něho nedělej nárok. Není to nutné. On potřebuje žít svůj vlastní život. Jít svojí cestou. Ale jedině tak váš vztah bude obnovený, vzkříšený, zázračně nový, hluboce krásný!!
Boží svrchovaná moc se přece podle křesťanské tradice nejvíce ukázala vzkříšením ukřižovaného Pána Ježíše Krista třetí den po jeho smrti. Nechme proto tohoto živého Krista vstupovat do všech našich vztahů, aby je mohl průběžně proměňovat. On v principu svého charakteru nikomu nic nebere, jen rozmnožuje k dobrému. Důvěřujme Mu prosím takto. Když Mu odevzdáme své děti, naše nejbližší, naše příbuzné, naše přátelé, zkrátka všechny naše milé, dá jim své požehnání a náš vztah více rozkvete. Mateřská láska se rozhojní a všichni budou více svobodní. Synové i matky, matky i synové. Nakonec to je hlavní poselství křesťanství: naše všeliké osvobození!
„Děkujeme ti, dobrý náš nebeský Otče, za tvojí lásku ke všem matkám. Děkujeme ti, že v Ježíši, tvém Synu, obnovuješ naše otcovství i mateřství, aby nás všechny společně vedlo k hlubší vděčnosti, a tak k větší radosti ze života. Prosíme tě, abychom ti uměli důvěřovat, že se nám o naše děti nejlépe postaráš. O to tě také žádáme pro všechny rodiny. A děkujeme, že každé z našich dětí má od tebe svého anděla - ať je malé nebo velké, - jako výraz tvé aktivní celoživotní ochrany. Jsi nesmírně laskavý Bůh! Děkujeme. Amen.“
Slovo na cestu: „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ (Židům 4:14-16).
Požehnání: „Ať ti Hospodin žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svojí tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svojí tvář a obdaří tě pokojem.“ (Áronovo požehnání ze 4. Knihy Mojžíšovy 6:24-26, ekumenický překlad Bible).