Jím jen z drobků spadlých na zem

     Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář! "Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!"

     Můj milý je můj a já jsem jeho, on pase v liliích. Než zavane den a stíny dají se v běh, přiběhni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na Béterských horách.

(Píseň písní 2:14-17, ekumenický překlad Bible)

     Jsme-li, milí přátelé, podle křesťanského kalendáře stále v období velikonočním (poznámka: jde o starší příspěvek), a máme-li se ze srdce radovat, že náš Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých, nemůžeme opomenout starozákonní poetickou knihu Píseň písní, kterou si právě v období Velikonoc v měsíci Nisanu každoročně Židé čtou ve svých synagogách. Důvod? Láskyplné vydání se do rukou Hospodinových jako odpověď živé víry, že nás vyvedl z Egypta. Tedy řečeno v náboženském slova smyslu, že nás vysvobodil z duchovního otroctví nadvlády zla.

     A protože v židovském myšlení je svátek více než jen vzpomínka – doslova znovu-prožitek, určité napojení se na stále živou skutečnost – při této knize, když se během bohoslužby čte, se znova zakouší ony veliké zásnuby mezi jediným pravým Bohem a jeho vyvoleným lidem. Je to vskutku veliká sláva! A to i když jsou tyto vesměs svatební verše vybrány už od dob krále Šalamouna (7. století před Kr.) až po 3. století před Kristem, konečnou redakci samozřejmě propojeny v souvislý teologický celek jedné logické osnovy.

     Nechci vás těmito informacemi, vážení čtenáři, příliš trápit, ale myslím, že je nyní na místě zmínit, kde původně tyto texty sloužili, a jak je Boží lid uměl uchopit ve svůj prospěch. Budu stručný. Nejdříve prý sloužili pohanům jako tzv. „božské zásnuby“ v jejich kananejských kultech. Umíte si asi představit, jak to prakticky vypadalo: mnoho magie, čarování, sexuální náruživostí i nevázanosti s tím spojené.

     Protože ale svědkové víry uměli vždy navazovat a přeznačovat směrem k Božím zásadám a limitům, vzaly si z toho především ono zapálení mezi velkým Ženichem a oddanou nevěstou, a celý motiv pře-orientovali na Hospodina a jeho milovaný lid, případně v osobní rovině na odvěkou Moudrost a člověka, který po ní prahne. Obojí je ale přeci už pro nás aktuální. Zvláště v dnešní chaotické uspěchané době.

     My křesťané v této emotivní knize vidíme především vztah Krista k církvi, případně vztah Krista k nám osobně. I toto je možné. Tato kniha totiž podle starých rabínů i církevních otců připouští všechny alegorie a výklady, které jednoduše vedou k životu. V našem případě ke skutečné lásce. Vždyť proč by Boží zdroj milující lásky nemohl být sílou pro všechny lásky lidské, od té milenecké až po tu přátelskou? Zvláště když jde o Píseň všech písní.

     Píseň, to je přeci melodie emocí, hlubin našich srdcí, studnic našich osobností a vztahů. Je snad něco nad tuto píseň lásky k našemu Stvořiteli, Spasiteli a Pánu, který - znovu připomínám - nás zachránil z moci duchovního nepřítele faraóna, tedy řečeno novozákonním jazykem: z moci ďábla a jeho promyšlené taktiky svodů nad každým člověkem?

     Nyní ale prosím soustřeďme svojí pozornost k již samotnému čtenému místu, kterým jsme v úvodu začali. Milovaná je nazvána holubičkou. Snad pro její bezelstnost a mírnost, čistotu a něžnost. Když někoho milujete, hovoříte v obrazech, které vám pomáhají vyjádřit více, než jen když byste stroze popisovali realitu. Ano, milenecká poezie vidí více! Malovaný obraz může někdy říct více než fotka té samé reality, kterou někdo namaluje.

     A tady je vyjádřená především hluboká touha Hospodina po svém lidu. Nevnucuje se, nevtírá, ale vyjadřuje své božské emoce svým milovaným. Touží po nás, ale nechá jen na nás, zda budeme jeho lásku opětovat. Vidí nás jako půvabné, nádherné, jedinečné! Naše tvář je krásná pro jeho výjimečný vztah k nám. Jsme předmětem jeho zájmu. To z nás činí krásné, milované.

     V té druhé polovině už nevěsta odpovídá: sama v sobě vyznává, že k sobě patří, a že dobře ví, jak snoubenec se o ní pečlivě stará, když jí pase v liliích – v prostředí vůně, rozkoše a něhy. A než se rozeběhne vše zákonité – den: výraz veškerého přítomného života – touží po doslovném setkání se svým milým, kterého také očekává co nejdříve, protože takový jednoduše je. Nenechá dlouho čekat svojí milou. Je rychlý jak gazela, příjemný jak koloušek.

     Všimli jsme si prosím? I milovaná hovoří v obrazech. Její odpověď lásky má přirozeně stejný charakter oddanosti jako námluvy ženicha. Každé slovo je prosycené vzájemnou touhou být už konečně navždycky spolu v oné jedinečné božské Lásce. A když dnes my věřící či hledající čteme tuto knihu Píseň písní, Duch Boží kultivuje naše vnímání i cítění, veškerou naši osobnost. Nejsme jen ti, co vědí, ale také ti, co cítí, případně ti, kteří vnímají vnitřní obrazy skutečnosti.

     Zmínili jsme, že nás tento text může inspirovat ve všech podobách lásky. Té Boží i té lidské. Může nás pozvednout ve vztahu ke Kristu, který nás neskutečně miluje. Všichni víme, že tuto lásku vyjádřil svým příchodem na naši zem, svým životem i svým umíráním na kříži. Mnozí věříme, že tam zemřel, abychom my mohli žít s vědomím, že se za nás někdo obětoval. Tak se totiž skutečná láska projevuje. Jsou to pak milióny žen, které v bolestech rodí své děti na svět, vždy s rizikem své smrtelnosti, aby je pak bezmezně milovali a vydávali se jim.

     Jsou to milióny mužů, kteří chrání své rodiny, protože přijali svojí životní roli ochránců a pečovatelů o své nejbližší jako nejvyšší ctnost svých příběhů. Vše jako výraz obětavé lásky. Jsou to ale také milióny lidí, kteří přijali jiný úděl, než mít děti a rodiny, aby se obětovali svým vědeckým, či jiným profesním rolím, někdy samotě k modlitbám, jindy ústraní k rozjímání a následnému předávání moudrosti slovním nebo psaným projevem, a zase jindy třeba svému druhu umění pro ostatní. Boží láska zkrátka sytí odhodlání obětavého člověka dávat druhým v jedné společnosti vše potřebné.

     Můj profesor Starého Zákona a religionistiky Jan Heller jednou odvážně v rádiu prohlásil, že „Není jiné skutečné lásky na světě než láska Ježíšova.“ Jako světoznámý odborník si toto jistě mohl dovolit říct. Když ovšem nad tím budeme chvíli přemýšlet, je to výrok dosti radikální, který zasluhuje veškerou naši pozornost. Proč? Protože když s tímto názorem budeme souhlasit, začneme Boží lásku v Kristu vidět i za bránami našich kostelů, a naše vnímání světa se naprosto změní. Už nebude tak negativní, jak se ještě před chvíli zdálo být, byť i zlo pochopitelně má v něm své místo. Nakonec jako tu a tam i v našich kostelích, že?

     Nedá mi to ovšem, abych také nezmínil, jak může láska Krista k církvi změnit právě naši lásku k církvi. Církev už nemusíme vnímat jen jako společenství nedokonalých lidí, kde to občas zaskřípe. Můžeme jí začít vidět Kristovýma očima jako nádhernou nevěstu, která je v jeho srdci svatá, čistá a bezúhonná, byť samozřejmě prakticky, jak jsem právě zmínil, je stále ještě na cestě, tedy v převlékání se ze starých šatů do nových.

     Je-li tedy Kristova láska blízko každému člověku, mění to náš celkový přístup. Mění to nás samé, mění to naše vztahy. Jsou-li ony Hospodinovy zásnuby pozváním pro všechny nemilované, odmítnuté a zraněné, pak je tu veliká naděje skutečně pro každého. Přál bych nám všem, abychom tuto lásku upřednostňovali před vším, co se nám jistě také neustálé vkrádá do naší přízně. 

     „Děkujeme ti, Hospodine, Pane Bože laskavý a dobrý, že nás máš všechny rád. Děkujeme, že můžeme žít s vědomím, že nám nabízíš dokonalý vztah postavený na tvé lásce, kterou jsi ve svém Synu prokázal křížem i slavným jeho zmrtvýchvstáním. Prosíme tě, aby nás tvá láska proměňovala ve stále šťastnější lidi. Pro tvé vykoupení v Ježíši Kristu. Amen.“

Slovo na cestu: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla.“ (List Efezským 5:25-30, ekumenický překlad Bible).

Požehnání: „Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista. Amen.“ (Ef 6:24).