Naše Getsemanká zahrada
Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: "Modlete se, abyste neupadli do pokušení." Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň." Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. Řekl jim: "Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení."
(Lukášovo evangelium 22:39-46, ekumenický překlad Bible)
Někdy při čtení Bible děláme podle mého názoru jednu velikou chybu: čteme jí jako historii, jako něco, co se stalo tenkrát. Jenže ona se má dít stále! A to nejen její druhá polovina, které říkáme zjednodušeně Nový Zákon, ale také její první polovina – Zákon Starý. Jinými slovy poselství jistě dávných příběhů, emocí, moudrostí i úvah, které mají samozřejmě svůj historický tvar - původní souvislost - mají posilovat náš nejosobnější přítomný příběh. Když totiž přistupujeme k Písmům svatým jako k hodině dějepisu, snadno si pak můžeme říci: „To bylo moc hezké a poučné, ale mně se to zas až tak netýká. To se týkalo jich,“ a jdeme si žít po svém …
Když tedy dnes v postním období církevního roku čteme příběh Ježíše, jak se modlí v Getsemanské zahradě, měli bychom si položit odvážnou otázku, jak se to zároveň týká mě - tady a teď? Pokusím se vám, když dovolíte, odpovědět sám za sebe: Protože z kontextu celého evangelia díky obětavým písmákům (a díky také ohromnému rozvoji biblistiky v posledních desítkách let) vím, že smyslem tohoto vyprávění je především podtrhnout, že i samotný Ježíš Kristus zápasil o Boží vůli, a byl dokonce ochoten v modlitbě ke svému Otci připustit, že by se mohl vyhnout cestě utrpení, ano i samotnému kříži (!), než nakonec řekl ono známe, ovšem těžce vybojované: „ale ne má nýbrž Tvá vůle se staň,“ tak protože toto vím, začínám intuitivně tušit, že jde také o můj nejosobnější zápas v následování Otcovy vůle, a to jednoduše řečeno ať to stojí – co to stojí. Vycházím tedy z předporozumění, že Ježíšův příběh zahrnuje i příběh můj a naopak, že v mém příběhu se odráží příběh Ježíšův, a to především v jeho hlavních důrazech. Ten nejzákladnější by se dal formulovat asi takto: Jen člověk, který touží naplnit Boží vůli je skutečný následovatel vzkříšeného Krista. Všichni ostatní to hrají, nebo k tomuto zatím nedozráli.
Pojďme si nyní, prosím, společně tento zápas více popsat. O co tady jde? Ježíš i my v určité chvíli víme, co po nás Bůh přibližně žádá, ale je to nad naše síly naplnit. A protože víme, že se v těchto okamžicích máme k Němu obracet, vstoupíme do onoho vnitřního zápasu svým sebe-přiznáním. V tomto okamžiku s Panem Bohem otevřeně mluvíme, jestli to třeba nechce nějak jinak, nebo jestli to nemá v plánu posunout na někdy jindy. Zápasíme dále o svojí důvěru k Němu, že to s námi a s našimi blízkými myslí dobře, když nás bude čekat „peklo“ – období, které jsme pravděpodobně dosud nikdy nezažili. Nakonec ale posilování jeho anděly se Mu plně odevzdáme, aby nás zmocnil ke všemu, co sám dopředu připravil. Pro každého z nás je to samozřejmě něco jiného. Stejné je ale to, že jdeme cestou, která se zužuje, nemá zábradlí, jen z obou stran prudký sráz do nekončících hlubin života beze smyslu, bez naděje, a bez dobrého ovoce.
A ještě jedno má naše Getsemane společné: naší nejbližší usnuli. Ano, ti, kteří vám měli nejvíce rozumět, ti, kteří vás měli nejvíce podržet na vaší životní pouti, tak právě ti najednou podléhají svým vlastním potřebám, svým nárokům, svým spánkům a snům, bez špetky porozumění a soucitu. I to je součásti naší cesty kříže! Totiž naše osamocení. Vy ovšem posílení modlitbou převezmete nad nimi duchovní iniciativu a nakonec jim řeknete, co nejvíce potřebují slyšet: „Jak to, že jste se uzavřeli sami pro sebe? Udělejte to samé, co já a tím zabráníte, abyste podlehli tomu nejhoršímu!“
Co to je?, zeptáte se mě. Co je obsahem onoho pokušení, které se dá připodobnit ke smrtelnému hříchu? Je to velice silný vliv - vnější společně s vnitřním: trendy našeho okolí s naší vnitřní pohodlnosti - vyhnout se své zodpovědnosti žít plně svůj vlastní život. V tomto momentě především ve všech nelehkých situacích, které ovšem pro vás i pro vaše okolí jednou budou znamenat, že k němu pro všechny vytvoříte ten nejlepší prostor. (1) Historický Ježíš šel cestou utrpení, aby nám tím vyjádřil, že láska našeho Původce k nám je větší než náš nezájem. (2) Evangelista Lukáš chtěl toto svým současníkům někdy kolem roku 70-80 po Kr. připomenout s důrazem, že jen tak se můžeme nechat osvobodit od všech nebezpečných náhražek a pastí, které nám život může nastražit, a (3) dnes, když si toto čteme, nás zase Duch svatý může povzbudit, že i my se nemusíme sami za sebe stydět, když se bojíme, nebo když se nám do Boží vůle příliš nechce. Ano, můžeme to Panu Bohu směle říci, a je jen na Něm, aby nás posílil k našemu odevzdání se do Jeho vůle, jak to také udělal u svého Syna. Otázkou tedy je, jestli jsem ochoten se svým Bohem-Otcem sdílet, že jsem - jaký jsem.
Jak tedy závěrem shrnout naše společné rozjímání nad modlitbou Ježíše v Getsemanské zahradě? Jeho cesta k naší spáse začíná přesně tady. Tady také začíná cesta spásy i pro naše nejbližší, pokud se vydáme do bezpečné vůle Boží, i když nevíme, jak to prakticky dopadne. Může to bolet, může to být trýznivě nepříjemné, může to dokonce být vyhroceně zlé, přesto pro nás pro všechny nanejvýš nezbytné. Modlím se, abychom neuhnuly. A přeji nám všem, abychom pokračovali po této cestě dál. V liturgickém kalendáři nás, přátelé, symbolicky čeká nejtěžší týden v roce. Na jeho konci je ovšem vzkříšení a nový život! Tak zůstaňme prosím věrní! Amen.
„Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, za tvojí věrnost Otcovu plánu naší záchrany. Děkuji ti ale také za zápas o tuto vůli, který jsi beze studu podstoupil. Prosím, abych i já mohl svým životem naplnit tvá přání, a tak mohl druhým svědčit o Boží lásce k celému stvoření - ke každému člověku. Prosím, Pane, abys mě k tomu zmocnit, protože dobře znám svojí pohodlnost i tendenci k lhostejnosti, nebo rovnou k životu bez Tebe. Děj se prosím vůle Tvá! Amen.“
Slovo na cestu: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Bratří, modlete se i vy za nás! Pozdravte všecky bratry svatým políbením.“ (1. list Tesalonickým 5:23-25, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi se všemi.“