Ježíšovo tříbení svých učedníků
Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo, a už s ním nechodili. Ježíš řekl dvanácti: „I vy chcete odejít?“
(Janovo evangelium 6:66-67, ekumenický překlad Bible)
Jestli se mi něco na Pánu Bohu líbí, pak je to jeho vlastnost respektovat naší svobodnou vůli. Nikdy nikoho do ničeho nenutí. Naopak! Tu a tam udělá to, co jsme dnes zaslechli u Krista v jeho řeči svým nejbližším: nabídne nám rozchod. Proč to asi dělá, zeptáte se mě? Inu, je takový. Nesnese pomyšlení, že by s Ním chtěl někdo chodit z jiných motivů, než těch svobodných a radostných. Třeba zištných, aby z toho něco káplo, nebo zmanipulovaných – třeba věřícími rodiči, či nemoudrými vedoucími v církvi, nebo ještě jinak.
Dnešní text jde ovšem do větší hloubky. Ježíš nejen že nabídne svým dvanácti učedníkům rozloučení se, ale ještě předtím se postaral o to, aby ho mnoho, neřku-li většina, jeho následovatelů nakonec opustila. A pro nás je nyní důležité vnímat, jak že to Ježíš udělal? Jak je vyprovokoval, že se nakonec od něho odloučili? Čím je naštval? Jednoduše, přátelé: nedal jim to, co od něho očekávali. Co to bylo? Jídlo - nasycení - tj. uspokojení jejich základních potřeb. Jednou až dvakrát je sice nakrmil, ale ne jen z důvodů jejich hladu, ale také, aby jim naznačil, že je někdo více. Když ho potom následovali stále jen z důvodu přirozených potřeb, otevřeně jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, ale že jste jedli chléb a nasytili jste se“, a přímo je konfrontoval s jejich povrchnosti.
I dnes si musíme hlídat své motivy, proč zůstáváme Bohu věrní. Je to proto, že je nám s Ním dobře? Co až nebude?? Nebo je to proto, že se s Ním cítíme bezpečněji? Co když nastanou situace, že křesťané budou první na ráně?? Anebo je to proto, že s Ním máme jen ty nejlepší zkušenosti? Dobrá, co když ale ustanou, a začne období zkoušek a trýzní?? Mnoho svědků víry má tuto zkušenost, nakonec jako i samotní apoštolové, i Kristus sám!
Nás ale zajímá především to, jak Ježíš tehdy i dnes pročišťuje naše motivy. Tehdy to udělal tak, že vlastně obrátil motiv svých učedníků proti nim. „Chcete se znova najíst? Ok. Tak jezte mé tělo a krev! Pak už hlad mít nebudete.“ Říci toto běžnému židovi bylo v tehdejší kultuře nepředstavitelné! On tedy vyhrotil jejich původní potřebu a zduchovnil jí v jisté přehnané nadsázce na sebe. To ovšem, když by vzali jeho řeč doslova, mohli unést jen stěží. Mám ale zároveň takový pocit, že to tak nějak podobně dělá Bůh v Kristu i dnes se všemi lidmi, kteří jdou po povrchu, a je úplně jedno, jestli chodí v neděli do kostela, nebo v pátek na mládež, či během celého týdne nikde. On si z nich zkrátka tak trochu střílí, aby se - lidově řečeno - buď ještě více zpovrchnili a odcizili, nebo naopak chytli za noc - tedy šli do sebe.
A jak že to dělá? Třeba tak, že nám do cesty pošle přesně takového člověka, kterého můžeme mít nejméně rádi. Může to být nový farář, nebo spolupracovník - v zásadě je to jedno. A na něm nás pak učí něčemu, co bychom se nikdy nenaučili u člověka, který nám je sympatický a příjemný. Nebo jiný příklad: všude se oháníme Bibli, a bereme jí takřka vždy jako učebnici i za jiné vědní obory. Třeba jako cvičebnici dějepisu nebo přírodopisu. Pak v ní ale najednou narazíme na něco, co se jinak než hermeneuticky vyložit nedá, nebo co se jednoduše vysvětlit nedá vůbec. Setkáme se jinými slovy s posvátným tajemnem, které si s námi takto „pohraje“. A nám třeba díky této zkušenosti svitne, kolika lidem bychom více pomohli, kdybychom jim Bibli poctivěji interpretovali s pokornějším duchem.
Protože ovšem tato kázání čtou i mí přátelé, kteří křesťanství zatím jen sledují z dálky, napadl mě ještě jeden poslední příklad: Někde v hloubce si říkáme, že víra v Boha je dnes hloupost, protože: „Kdyby Bůh existoval, musel bych o Něm něco vědět. Jsem přeci na světě nějaký ten pátek.“ Jinými slovy říkáte: má zkušenost určuje veškerou podstatu všeho, co jest. A pak najednou onemocníte nečekanou nemocí, a dostanete se do naprosto nové situace, kdy se vám svět otočí o třístá šedesát stupňů. Po čase se uzdravíte a jste jiní. Vaše maloměšťáctví zmizí.
Jak tedy shrnout dnešní úvahu? Bůh se nevnucuje. Má svojí hrdost. Písmo učí, že déšť i sluníčko posílá na všechny, protože ví, že potřebujeme Jeho péči, ať už jí vidíme, nebo vidět nechceme. Jestliže se ale rozhodneme Ho následovat, chce, aby to bylo z čisté nezištné lásky. Všechny ostatní motivy nebere. Nakonec jako v každém hezkém partnerském vztahu. „I vy chcete odejít?“
„Děkujeme Ti, dobrý náš Bože, Otče náš nebeský, že jsi nám daroval svého Syna, abychom skrze Něho mohli s Tebou chodit. Přáli bychom si dnes nechat si pročistit veškeré naše motivy. Prosíme Tě, abychom mohli růst v čistotě a oddanosti, moudrosti a milosrdenství. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který se nám takto na každý den vydává. Amen.“
Slovo na cestu: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1. list Tesalonickým 5:21-22, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal, on to tak učiní.“ (1. list Tesalonickým 5:23-24).