O lásce, která proměňuje tento svět
"Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali."
(Janovo evangelium 15:9-17, ekumenický překlad Bible)
Nejšťastnější lidi, které jsem kdy v životě potkal, byli, vážení čtenáři, lidé víry. Mnohdy velice skromní, ovšem s životní vizí, která jim pomáhala překonávat obtíže, které by druhý na jejich místě zvládal jen tak tak. Například v menšině se svým přesvědčením, že právo a spravedlnost se má uplatňovat, ať vás to stojí, co vás to stojí. Třeba v zaměstnání. Nebo že věrnost druhému člověku je naprosto základní prioritou, a to i kdyby i nejosobnější zájmy měli strádat. Přesto plně radostní a spokojení. Proč? O tom je dnešní náš biblický text. Nejšťastnější lidé na světě totiž nejsou ti, kteří mají všechno, co se jim v životě líbí, ani to nejsou lidé s největším vlivem a mocí, ale jednoduše ti, kteří zažili ve svém osobním životě Boží lásku, která je proměnila. Viděl jsem to na druhých, a zažil jsem to také sám na sobě.
Jaké je tedy tajemství této spirituální spokojenosti? Je to vnitřní prohlédnutí, že mě má Pán Bůh nevýslovně rád, že mě miluje svojí bezpodmínečnou láskou, že mi chce přát jen to dobré, a že mi v jakékoliv situaci kryje záda. Když se Ježíš zhruba tři roky věnoval svým učedníkům, neměl jiný motiv i cíl, než aby jeho následovníci takto zakoušeli jeho i Otcovou náklonnost. Když se potom blížil čas, kdy už věděl, že své učedníky opustí, shrnuje to nejdůležitější, co si mají pamatovat, a následně pak předávat dál – totiž tuto bezvýhradnou lásku Agapé.
Nám však nyní půjde i o to, ukázat si, jak k této rozradostňující a naplňující lásce dozrát v našich sestersko-bratrských vztazích v církvi, a samozřejmě také v našich vztazích obecně. Klíčem k mé interpretaci je náš výrok v textu, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátelé.“ V Janově evangeliu kříž, kde nakonec umírá náš Spasitel světa, rozhodně není popraviště – místo ponížení a utrpení – čas strádání, jako například v podání evangelisty Marka a Matouše. Přesně naopak! Je to místo slávy – místo povýšení a ocenění – ano, čas našeho nejvyššího obohacení.
Důvod? Jan píše jiným adresátům než Marek a Matouš. Píše modernímu řeckému světu, kde myšlenka židovské zástupnosti je naprosto nepřijatelná. Jako moudrý misionář, který chce každého získat pro Krista, navazuje na trendy své generace – totiž, že člověk může být zbožštěný, a přeznačuje tak i smysl evangelia pro takto smýšlejícího člověka. Kříž je tedy místo slávy, a kdo uvěří, že pro něho Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, prožije své lidské povýšení z Božího zdroje – totiž své nové narození z Boha. Stane se zkrátka vírou v Krista plně novým člověkem, který si bude užívat výjimečných možností ve spojení se svým Bohem. A to byla, - a já osobně i dnes věřím, že stále ještě je, - veliká výzva!
Kam tímto mířím? Když Ježíš řekl, že jako náš přítel za nás je ochoten položit svůj vlastní život, což záhy také učinil, a očekává dále, že tento postoj od Něho přijmeme i my, říká tím vlastně, že máme jeden druhému připisovat slávu, kterou máme od našeho společného nebeského Otce. Co to znamená v praxi, abychom nemluvili jen teoreticky? Máme se na sebe dívat, jak se na nás dívá Bůh. Co to znamená? Jako na slavné – tedy jedinečné, originální, osvobozené konat Boží vůli, vyvolené, hluboce důstojné, krásné a úžasné, zkrátka za plně nádherné lidské bytosti.
A teď už slyším námitky typu: „A co když ten člověk udělal to a to?“ Nebo: „Co když ten člověk je takový a takový?“ V našem kontextu přemýšlení – vyjdeme-li z výzvy Ježíše v podání Jana – máme ke druhému člověku přistupovat naprosto stejně, jako k nám přistupuje Bůh, tedy ne na základě našeho chování a naší minulosti, ale na základě nového pohledu, můžeme říci jiného přístupu – totiž, že nás Bůh přijímá pro svůj jedinečný charakter, ne pro naše chyby nebo pro naši bezúhonnost. Když toto pochopíme, můžeme takto vidět i své sourozence v Kristu, tak jako nakonec všechny lidi kolem nás. Cítí se s námi pak nejen plně přijati, ale také Boží láskou milovaní. A právě toto nás léta trpělivě učí náš Spasitel. Jednat na základě Božího charakteru nezasloužené milosti, nikoliv na základě, co si kdo zaslouží, či nezaslouží.
Kdosi řekl, že se lidé k sobě chovají buď jako trpaslíčci, nebo jako rytíři. Jaký je mezi nimi rozdíl? Ti první si o Vás dělají obraz, jací jste podle vašich slabých oblastí, a potom se k vám takto chovají, a takto o vás přirozeně před druhými mluví. Rytíři ovšem hledají ty stránky vašich osobností, které jsou nejsilnější. Zajímají je Vaše ctné oblasti, a podle toho k vám chovají úctu a respekt. Jsou rytíři v pravém slova smyslu. Nikdy nebodnou, když jste otočeni zády, nebo když vám na zem upadne kord. Když tedy vím, že Vám Bůh přiřkl Ježíšovu slávu, ovlivňuje to i můj vztah k Vám. Mám Vás rád Otcovskou láskou Agapé.
A jen dodám, že tento Janovský přístup aplikovali v dějinách církve například milosrdné sestry v nemocnicích a všude tam, kde bolest a smrt byly lidem nablízku. Oni totiž věděli, že čím blíže je lidská bytost smrti, tím je v Božích očích vzácnější, slavnější a cennější, a to i když všichni kolem dávají ruce pryč. Na tento přístup pak později navázal celý zdravotní systém včetně působení tolik důležitého mezinárodního Červeného kříže a Červeného půlměsíce.
Co tedy říci závěrem? Kříž, kde umíral Ježíš pro každého z nás, je v podání evangelisty Jana místo slávy, odkud nám Spasitel žehná a přeje nám jen to nejlepší! Když jednou budeme umírat, budeme této slávě nejblíže, a budeme v Božích očích hodni největší důstojnosti. Než se tak ale stane, máme prokazovat jeden druhému úctu, protože právě takto se k nám ke všem chová náš nanejvýš milosrdný Bůh.
„Děkujeme ti, nebeský náš Otče, svatý náš Bože, laskavý a dobrý, že jsi nám daroval svého jediného Syna, abychom vírou v Něho mohli získat už nyní věčný život. Děkujeme ti za tvojí lásku a dar nezasloužené milosti. Prosíme tě, abychom poslušní Kristova přikázání uměli tuto lásku nést všude kolem nás naprosto stejným způsobem, jako navštívila nás. O to tě prosíme ve jménu našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Amen.“
Slovo na cestu: „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.“ (List Efezským 5:1-2, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista.“ (Efezským 6:23-24).