Umění stárnout
Vážení čtenáři, milí přátelé. V jedinečné knize Umění stárnout Anselm Grün ukazuje, že stáří je pro člověka výzvou a příležitostí právě tak jako jiná životní období. Jeho cena spočívá mimo jiné také v tom, že míváme více času na duchovní věci a na své blízké. Kdo (1) přijme sám sebe i se svým stárnutím, může (2) rozvíjet ctnosti, ke kterým stáří vybízí především: pokoru, milosrdenství, trpělivost, vděčnost, mírnost, pokoj.
Umění stárnout se však musíme učit a počítat s tím, že i v tomto období (3) budeme dělat chyby. Pokud se z nich ale dokážeme poučit, pak Bůh naší snaze jistě požehná a dá nám kromě jiných důležitých ctností také tu, která stáří snad nejvíce šlechtí a je rovněž velkým darem pro druhé: životní moudrost.
- Přijímat své stárnutí
Anselm Grun, - mnich benediktinského opatství v německém Münsterschwarzachu a vyhledávaný duchovní průvodce, - ve své knize píše: Příjemnou chuť v sobě najde jen takový člověk, který se bezpodmínečně přijímá a staví se sám k sobě kladně. Mnoho starých lidí si stěžuje, že v životě přišli zkrátka a museli mnoho vytrpět. Jsou plni obviňování a výčitek.
Mají pocit, že byli neustále přehlíženi a nic neznamenají. Protože v jejich životě zůstává tolik nezdravého, nejsou schopni přijmout sami sebe a svůj život – svůj život jako celek. Nedokážou často přijmout ani svoje stáří a rádi by byli středem pozornosti jako zamlada.
"Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám.
Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále.
Za zázrak mě mnozí měli, ty si byl moje mocné útočiště.
Z mých úst plně zní tvá chvála, den co den tě oslavuji."
(Žalm 71:5-8)
Žalmista přemýšlí o svém životě. Nezastavuje se však u osočování a porážek, nesoustředí se na zranění, která utrpěl. Spíše se snaží ve všem spoléhat na Boha. Tato důvěra, že Hospodin je ve všem s ním, je zdrojem jeho vnitřního pokoje. Místo aby odmítal svůj život, bědoval a stěžoval si na osud, neustále chválí Boha. Hovoří o svém životě pozitivně. Žít pro něj znamená zároveň chválit.
Americký spisovatel Sinclair Lewis jednou řekl: „Chvála není nic jiného než zdraví přetvořené do slov.“ Chvála je zřejmě nejlepší způsob, jak přijmout sebe a svůj život. Benediktin a znalec Starého zákona N.Füglister hovoří o tom, že mnohdy nic neříkající obrat „rozžehnat se se životem“ může být v souvislosti s chválou tváří v tvář smrti naplněn zcela novým obsahem. Cituje na tomto místě rakouského publicistu Friedricha Heera: „Rozžehnat se se životem, zemřít v pokoji může jen ten, kdo svému životu žehnal už dříve. Zhoubný strach ze smrti přichází, pokud nemilovaný život náhle stojí před námi s celou svou tíhou“
Ten, kdo je schopen vzdát chválu Bohu tváří v tvář smrti, žehná celému svému životu a staví se pozitivně ke všemu, co na tomto světě prožil. Může s požehnáním opustit vše dočasné a směřovat k Boží věčnosti.
"Od mladosti, Bože, jsi mě vyučoval a já dosud oznamuji tvoje divy.
Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky
své paže a s tvou bohatýrskou silou všechny, kteří přijdou.
Bože, tvoje spravedlnost až k výšinám sahá, vykonals veliké věci. Bože, kdo je tobě roven!"
(Žalm 71:17-19)
Autor žalmu 71 naproti tomu nepřijímá jen svou minulost, ale říká ano i své současnosti: „Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy“ (Žl 71,17). Vědomě se nechával celý život vést Bohem a i dnes velebí Boha za jeho zázraky. Není upnutý na skutečnost svého stáří: nevšímá si úbytku svých sil, narůstající osamocenosti, toho, že přestává „být in“. Spíše se snaží vnímat, že i dnes Bůh koná zázraky.
Pozoruje, jak Bůh v jeho životě jedná, a vypráví o tom. Je Božím zázrakem, že může každý den vstát, že může vidět a slyšet, cítit a mít chuť, něžně se dotýkat lidí a věcí. Vidí úžasné divy, které Bůh působí ve svém stvoření, zakouší krásu kultury a umění – v okouzlující hudbě či nádherném obrazu. Neignoruje své stáří, ale nehledí ale do budoucnosti s obavami. Spíše prosí Boha: „Ani v stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj.“
Nádherný text, který vyjadřuje víru, že i přes pokročilý věk v nás zůstane život a Bůh nám dá novou sílu, abychom dokázali sami sebe přijmout, čteme u proroka Izajáše:
„Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí,
ale ti, kteří doufají v Hospodina, nabývají sil,
jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy."
(Iz 40,30n)
- Rozvíjet duchovní ctnosti
Rozvíjet se dá jen to, na co se každý z nás plně zaměří:
- Duchovní charakter našich osobností:
"Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,
tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.
Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.
Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.
Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví,
nezáviďme jeden druhému."
(Galatským 5:22-26)
- Dobré skutky laskavostí:
"Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná,
známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy,
pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle."
(1. Timoteovi 5:9-10)
- Učit se na svých reálných chybách životní moudrosti
Naplněné stáří nepřijde jen tak samo od sebe. Musíme přijmout fakt, že to, co jsme doposud zpívali, říkali a dělali, ztratilo svůj půvab. Ale právě v tom se otevírá i šance. Poznáváme, že po tom všem, co jsme vykonali, nejsme vůbec nic – nebo jak by to nazval Ježíš: jsme jen neužiteční služebníci. „Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat." (Lk 17,9). Na základě svého dřívějšího výkonu si nemůžeme nárokovat vůbec nic.
Nemůžeme ani ustrnout a spokojit se s tím, co už je za námi. Stále znovu na sobě musíme pracovat, neboť i Bůh je ten, kdo neustále všechno tvoří nové. Také stárnutí si žádá ochotu pracovat na sobě a postavit svůj život na nových základech. Jedině tak bude úspěšné. Martin Buber - židovský filosof náboženství a překladatel rakouského původu - píše: „Stárnutí je nádherná věc, pokud člověk nezapomene, co znamená začínat. Právě ztracená chuť toho, co už máme za sebou, nás přinutí začínat stále znovu – a právě proto zůstaneme živí."
Závěr:
Naplněného stáří lze dosáhnout jedině skrze žal: musím oželet vše, co mi bylo vzato. Jedině tak mohu v sobě snad objevit něco nového. Svou minulost člověk už nikdy nepřivolá zpět. Musí na ni ale nějakým způsobem reagovat. Buď zatrpkne, nebo svůj život přijme. Může se soustředit na to, co v životě ztratil a čeho nedosáhl, nebo si může s vděčností připomínat vše, co během svého života obdržel a získal. Všechno, na co vděčně vzpomínáme, nám zůstane.
Nepřijdeme o to, i když někdy budeme cítit opak. Pokud s vděčností pohlížíme na svůj život a smiřujeme se s ním, pak se stáváme – i při vší naší nemohoucnosti a slabosti – požehnáním pro lidi ve svém okolí. Ukazujeme jim sami na sobě, že i přes nenaplněné touhy a rány osudu může být život naplněný a „celistvý“.
Smířit se ve stáří se sebou a svým životem není vůbec snadné. Friedrich E. von Gagern popisuje svou zkušenost stárnutí následovně: „Čím jsem starší, tím víc mě tíží všechno to, co jsem neudělal, kde jsem selhal, zklamal sám sebe kvůli lenosti, tvrdosti srdce, touze po moci, egoismu. Blaze tomu, kdo věří v Boha, kterého může pokorně požádat: ‘Pane, odpusť mi!’“ (Gagern).
(Z knihy: Umění stárnout od Anselma Gruna vybral: Jiří Kantor)