Utišení naší bouře
Téhož dne večer jim řekl: "Přeplavme se na druhou stranu!" I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"
Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: "Zmlkni a utiš se!" I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: "Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?" Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: "Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?"
(Markovo evangelium 4:35-41, ekumenický překlad Bible)
Také máte někdy pocit, že když už se vám v životě vede relativně dobře, přijde náhle vážný problém, a vy najednou nevíte, jak dál? To je případ našich učedníků v dnešním čteném příběhu pisatele Marka. Daří se jim, a to především v tom smyslu, že jsou úspěšní jako pomocníci Krista, který ohromuje zástupy lidí. Ti je obklopují a vyjadřují nebývalý zájem. Co si mohli více přát, než právě toto? Jenže právě, když se vše daří, Ježíš to náhle zastavuje a připravuje jiný plán. Jaký? Čas v nebezpečí – chvíle při bouři na vodě!
Pro nás je nyní asi dobré vědět: Naše „bouře“ připravuje Bůh, který nás v nich chce něco důležitého naučit. Ale co?, zeptáte se mě. Pokusím se odpovědět. V těžkých hraničních situacích si mnohé více uvědomíme. Například, co by s námi bylo, kdybychom to nepřežili? Hodně lidi, díky takovýmto prožitkům začali pátrat po věčnosti, včetně mě, když jsem ve svých 13 letech byl blízko smrti při své autonehodě. Modrý žigulík v protisměru nám s bratrem na motorce nedal přednost v jízdě, a my ve veliké rychlosti - bez přileb samozřejmě - auto přeletěli. Co by se mnou bylo, kdybych vletěl do auta?, ptal jsem se od toho okamžiku. V nicotě své neexistence? V jakémsi tunelu mířícím za světlem? V nebi? V pekle? V očistci?
V době, kdy učedníci zápasili s vlnami, se všeobecně věřilo, že když zemřete jako rybáři nebo mořeplavci na vodě, tak je to vlastně váš trest za něco špatného, co jste vykonali, a co jste do té chvíle nedali do pořádku. Hospodin dovolil silám temnoty ve vodě, aby vás potopili. Možná proto takové zděšení, že zahynou! A i když dnes máme sami pro sebe otázku, co s námi bude po smrti vyřešenou, přesto v krajních situacích jsme citlivější na další podněty:
U koho hledat pomoc? Na co se spoléhat? Kde vzít síly? Znám mnoho velice sebevědomých a vnitřně silných lidí, kteří se v takovýchto situacích ocitli. Co ale dál? Dívat se, jak se naše loď určité životní oblasti potápí? Rezignovat? Jak dále zápasit, když už došli všechny síly? A k tomu všemu máte více než pocit - ano, přímo to vidíte, - že si Ježíš na zádi vaši lodi klidně spí (!!). To vlastně znamená, že je naprosto pasivní. Nechává vás v tom se doslova vymáchat! Jenže právě v tomto je ono osudové nedorozumění. Nejde o to, že by Ježíš spal, ale že ho spát až do krajnosti necháme, a pak, když už se loď našich životů naklání, tak ho rychle probouzíme a vyčítáme mu, že je mu vše fuk, a že stejně všichni nakonec zahyneme. Dvojí naše nevěra: Ta, když Ho necháme spát a myslíme si, že si pomůžeme sami. A když už zjistíme, že to nedokážeme, tak mu pro změnu začneme vyčítat, že nás nechal na holičkách, když se definitivně topíme.
Ještě že je Ježíš Kristus jiný, než si o něm kolikrát, přátelé, myslíme. Vstává a naši bouři utišuje. Zachraňuje nás, a tím nás přivádí k sebepoznání, jak jsme na tom, ve vztahu k němu. Odkud plynul náš strach, naše obavy, ale také naše výčitky? Jaké hranice měla naše živá důvěra v Jeho moc? Ale především, proč jsme věci nechali zajít až tak daleko?
Modlím se, abychom v Kristu rozpoznávali svého společníka na cestě. Pokud nám ukázal, že máme plout na loďce našich kolikrát bouřlivých příběhů, jistě ví nejlépe proč. Ví to samozřejmě lépe, než my, nebo dokonce jiní sebelepší „mořeplavci“ dobrodruzi: dnes například mnohé zajímavé a atraktivní osobnosti, či „rybáři“ podnikatelé: dnes možná všichni velice schopní a nanejvíc výkonní jedinci. Ježíš nám dnes v našem příběhu o utišení bouře ukázal, že má od Boha autoritu překonávat naše nesnáze, nebo si je přímo používat v náš prospěch! Nečekejme ovšem až přijdou. Nenechme Ho usnout. A pokud přijdou, obraťme se na něj co nejdříve. Vždyť právě jemu je dána všeliká moc na nebi i na zemi (Mt 28:18).
„Děkuji Ti, Pane Ježíši Kriste, můj drahý Spasiteli a Pane, že jsi vstoupil na vratkou loďku mého života. Velmi Tě chci poprosit, aby jsi jí řídil svým směrem až do království svého nebeského Otce. Děkuji ti, že se s Tebou i v bouřích svého života cítím v naprostém bezpečí. Amen.“
Slovo na cestu: Nedejte se vést láskou k penězům, buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ Proto smíme říkat s důvěrou: „Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (List Židům 13:5-6, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Milost s Vámi se všemi!“ (List Židům 13:25).