Naše srdce
A řekl: "Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka." (Evangelium podle Marka 7:21-23, ekumenický překlad Bible) |
Vážení čtenáři, slůvko „znesvěcovat“ neznamená jen znečišťovat morálně ve svém vlastním svědomí, a zároveň ve svých vztazích s druhými, ale především duchovně ve svém vztahu k Bohu, kterému je člověk tímto vším stále méně podoben. Když tedy slyšíme Ježíšovu výzvu, co nás případně skutečně znesvětí, měli bychom si asi představit především svůj křivící se obraz lidství. Když někoho okradu, nebo pomluvím, ztrácím své skutečné já. Co se ovšem bez něho v mém životě odehraje? |
Budu žít bez toho nejdůležitějšího: bez vlastní sebeúcty a zdravé sebedůvěry. Přestanu si sebe vážit, protože pozbydu dobré svědomí, díky kterého jsem se lépe orientoval, co ještě ano, a co už ne. Stane se v důsledku ještě další skutečnost: přestanu tak vnímat druhé. Když tedy Ježíš v jiné situaci, než je ta naše, řekl svým učedníkům, že nejdůležitější v životě jsou pro nás dvě věci: totiž (1) milovat Pána Boha celou svojí osobnosti, a (2) milovat druhé jako sebe sama, tady zakusíme přesný opak tohoto: budeme druhými opovrhovat, jako opovrhujeme sami sebou. Proč tak přísná výtka, přísné slovo? |
Když bychom si přečetli náš příběh od prvního verše, zjistili bychom, že Ježíš reaguje na kritiku farizeů a zákoníků - lidi, kteří tehdy dbali na náboženskou morálku, - kterým vadilo, že jeho následovatelé jedí neomytými rukami, což bylo v rozporu s jejich letitými zvyklostmi. Ježíše to dopálilo ne proto, že si někdo dovolil vzít si do úst jeho přátelé, ale asi především proto, že ona kritika pominula to podstatné. A na to byl - jak je nám všem známo - velice alergický! Totiž když někdo chtěl žít morálně a zbožně, a úplně mu unikala přímá podstata, to nejdůležitější. To je v našem případě srdce člověka, kde vše dobré i zlé přece začíná. Je to, přátelé, podobné, jako kdybych u svých dětí pominul jejich motivy, a soustředil se jen na jejich výsledky. K čemu by to po čase vedlo? Vnímali by sebe jen jako stroje na konkrétní výkon. Ve skutečnosti by potlačili své úvahy a mnohé důležité prožitky. Jak tedy hlídat své nejniternější já? Jak dbát o svojí osobnost, zvláště v tomto nelehkém období boje s pandemickou nemocí? |
I tady platí to, co v mnohých sportech: Nejlepší obranou je útok! Co to ovšem znamená prakticky? Prakticky to znamená aktivně ovlivňovat svůj způsob myšlení, své prožívání i následné rozhodování se pro užitečné věci. Například vím, že špatná společnost kazí dobré mravy, proto nebudu trávit čas s lidmi, kteří mě budou ovlivňovat k neužitečným nebo dokonce ke zlým projevům. Například terapie alkoholem není nejspíš to nejlepší. Intimní život bez lásky nás také rozbíjí stále víc. Řečeno to samé obráceně: budu trávit čas především tam, kde si druhých pro něco konkrétního vážím, co bych chtěl jednou sdílet i já. Celoživotní hledání si vzorů je přece naše velké téma! Proto chtěl být Ježíš svým následovatelům především dobrým příkladem skutečné zbožnosti. Ta ovšem neznamenala ušláplost, uťáplost, slabošství. Naopak! Uměl se ozvat, což v našem dnešním čtení opět statečně prokázal. Jak tedy shrnout naše uvažování, abychom z něj vzali co největší užitek? |
Necháme-li vlastní srdce napospas sobě samému bez naší aktivní péče, a to podle biblického svědectví dnešního evangelia, začne si dělat co chce především v tom, co jsme dnes zaslechli z Markova evangelia. Apoštol Pavel to odborně nazývá „hřích v těle“ - onen čertík, který chce lumpačit proti mně, lidem i Bohu. Když ovšem má nejhlubší osobnost bude v blízkosti vnímání svého Stvořitele, promění se ve zdroj pozitivních myšlenek a motivů, které budou plodit pokračující zdravý život. Modlím se, abychom si uměli naplno užít, že můžeme tvořit vlastní kvalitní dějiny i historii všech kolem nás. Každý tak, jak je mu dáno.
Existuje peklo? Ano, vážení čtenáři, a hned dvojího charakteru: (1) To, které si můžeme nést sami v sobě už nyní v tomto životě, když zakoušíme bolest či křivdu, osamocení či prázdnotu, a to buď tím, že jsme oběťmi špatného a zlého jednání, nebo tím, že jsme tohoto všeho pachateli. Hovořil jsem mnohokrát s provinilci a vím o čem píšu. Není skutečně nic horšího, než výčitky svědomí, že jsme někomu nenávratně ublížili. Pak je tu ale i peklo (2) posmrtné, když umřeme. Je to vlastně určitá duchovní vazba, která zemřelého drží, než přijde konečný Boží soud. V pohádce: Z čerty nejsou žerty na konci slyšíme, že peklo musí existovat, aby jednou bylo spravedlivě potrestané každé zlo. V tom je veliká moudrost. Potvrzují to i někteří významní filosofové: Bez konečné spravedlnosti vůči všem ublíženým by vše zůstávalo v půli cesty - a to by nedávalo smysl. A samozřejmě my teologové a kazatelé, co se snažíme druhým přiblížit biblické příběhy, víme, že Ježíš hovořil o pekle - na rozdíl od nás, abychom si to u svých čtenářů a posluchačů tolik nerozlili - naprosto otevřeně, a to i proto, aby se někteří citlivější ještě zastavili na své nedobré cestě. Například v poslední biblické knize Zjevení se dovídáme, že peklo jako duchovní vazba a ohnivé jezero jako definitivní duchovní vězení - což jsou určité obrazy hlubší skutečností - bylo původně stvořeno jen pro lidského a Božího nepřítele ďábla a jeho padlé služebníky démony, kteří lidstvo neustále svádějí ke ztrátě svého Hospodinem stvořeného obrazu, a tím od Boha samého. Není tedy primárně určeno pro nás lidi. Přesto ti, kteří zlu s chutí propadají na něm jednou budou mít společný podíl. A přitom Ježíš v evangeliu hovoří o zlu nám docela ne neznámém jako je bezohlednost, lhostejnost, lakota, požitkářství, tvrdost srdce, namyšlenost, ignorace Božímu volání. Nepíše se mi to lehce, přesto je to tak. Jak ale zmiňuje C. S. Lewis, známý irský spisovatel, filosof a autor úspěšných křesťanských knih, který trefně vystihnul biblický smysl našeho tématu: Peklo je výrazem Boží lásky. Kdyby neexistovalo, člověk by neměl na výběr, jak chce v tomto životě žít, a kde by pak po smrti trávil svojí věčnost. Tedy jestli žít v souladu se svým svědomím, nebo proti němu. S Bohem, nebo v opozici vůči němu. Kdyby tedy peklo neexistovalo, pokračuje Lewis, Bůh by nebyl láska, která dává svému stvoření na výběr. Pak by byl jen sobecký despota, který z nás lidi dělá nerozhodné loutky. Vždyť i v ráji byly stromy dva, ne jen jeden. Jsme ovšem svébytné zcela originální osobnosti, které se mohou svobodně rozhodovat. Přál bych nám všem, aby to bylo v souladu se vším dobrým, užitečným a krásným, abychom už nyní mohli prožívat nebe ve svých srdcích, a pak také nebe, když bude náš příběh po smrti završen. Vždyť co my víme: Není náš pozemský život ve skutečnosti přípravou na ten posmrtný? Nemáme se už nyní učit lásce, která pak bude hlavním a jediným smyslem všeho?? |
„Děkujeme ti, dobrý náš Bože, za dnešní slova našeho Pána Ježíše Krista. Vyznáváme, že i my potřebujeme tvého Ducha, který nás bude doplňovat a zmocňovat ke tvému dílu. Prosíme, abychom mohli vidět to dobré, a zároveň se uměli včas vyhnout tomu zlému, ať už to znamená cokoliv. Dej nám prosím své rozpoznání. Pro nás i pro všechny, na kterých nám záleží. Ve jménu Ježíše Krista - našeho Zachránce a Pána. Amen.“ |
Slovo na cestu: „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.“ (List Efezským 5:1-2, ekumenický překlad Bible). |
Starobylé irské požehnání: "Ať slunce vždycky ozařuje vaše okna, ať duha následuje po každém dešti, ať je vám přítelova ruka vždycky na blízku, ať se naplní a povzbudí Vaše srdce radostí a láskou."
|