Ježíš uzdravuje rodinné vztahy (otcové)
Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli. A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho. Ježíš se jich otázal: "Oč se s nimi přete?" Jeden člověk ze zástupu odpověděl: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha a nemůže mluvit. Kdekoli se ho zmocní, povalí ho a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to."
Odpověděl jim: "Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přivěďte ho ke mně!" I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: "Od kdy to má?" Odpověděl: "Od dětství." A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám." Ježíš mu řekl: "Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří." Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"
Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: "Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!" Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel. Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal. Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: "Proč jsme ho nemohli vyhnat my?" Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem."
(Markovo evangelium 9:14-29, ekumenický překlad Bible)
Vážení čtenáři, milí přátelé. Jestliže nám v předchozím příběhu evangelista Marek připomněl, že ten, kdo si nechá svůj pohled na Ježíše proměnit, to takřka okamžitě ve svém životě pozitivně pocítí, hned následujícím příběhem nás chce o tom prakticky přesvědčit. Je totiž o schopnosti Ježíše léčit naše rodinné vztahy. A tady konkrétně vztah mezi otcem a synem - synem a otcem. Ještě dříve, než začneme příběh rozebírat, rád bych podtrhnul onu spojitost příběhu dnešního, s tím z minulého týdne, kdy jsme spolu přemýšleli o proměnění Ježíše. Dovolte mi, prosím, ještě jednou zopakovat: pokud se začneme dívat na Krista jako na toho, který má moc proměňovat náš život k lepšímu, takřka okamžitě to začneme prožívat ve svých nejbližších vztazích. O tom je tedy dnešní příběh:
Jaký byl problém tohoto vztahu? V jakém slova smyslu byl tento vztah narušený – nemocný? Podle mé interpretace dnešního biblického místa byla v chlapci naprosto potlačená osobnost, a to do takové míry, že úplně ztratil kontrolu, jaká je jeho skutečná identita. Nevěděl zkrátka, kým je. Co bylo toho důvodem? Zřejmě otec. Podle krátké charakteristiky, kterou nám Marek nabízí, to byl člověk nedůvěřivý. Umím si představit, jak celoživotně - už od malička - nevěří ve svého syna. Co touto větou označujeme? Naprosto všechno, co otec ve vztahu k synovi cítil, myslel a dělal. On jednoduše nevěřil, že z jeho syna vyroste něco dobrého. A protože takto neuměl důvěřovat zákonitostem života, které provází Hospodin, snažil se do výchovy zasahovat ve vlastní síle. Jak to potom vypadalo prakticky? Neustále syna opravoval, bez přestání ho za něco peskoval, ano, opakovaně ho osobnostně srážel k nízkému sebehodnocení, až ho jednou úplně zlomil! Vidím kolem sebe, vážení čtenáři, mnoho takovýchto chlapců a mladých zlomených mužů vlivem jejich malověrných otců. V takovýchto případech pak otcové volí druhý a následný nevědomý útok na lidskost svých synů, a tím je manipulace zastrašováním, co všechno v životě, pokud se nevzpamatuji, nedokážou. Synové zlomení, ustrašení a zmanipulování ztrácí sami nad sebou kontrolu, jako syn v našem příběhu. Ten nakonec ztratil i hlavní vyjadřovací schopnosti (mluvení a slyšení), protože v něm otec patrně nikdy nerozvinul dvě nejdůležitější životní schopnosti: (1) osobní názor, stejně jako (2) schopnost naslouchat okolnímu světu. Souhrnně můžeme říci, že nedůvěra otce v syna vedla syna k jeho vnitřní němotě i hluchotě.
Pojďme ale prosím dále: Ježíš nezačíná uzdravovat syna, ale nejdříve otce, který záhy přiznává svůj osudový problém. Až potom je možné pomoci synovi. I dnes v rozbitých vztazích je důležité začínat od příčiny nesnází, od zdroje těžkosti, nebo chcete-li od toho, který spustil onen bludný začarovaný kruh opakujících se komplexů. Velmi často jsou to autority, které překročili své pravomoci, kompetence, paradoxně - jako v našem případě - s nejlepší vírou pomoci svým nejbližším. Všimli jste si například, jak málo otců dnes povzbuzuje své syny? Jak málo od nich slyšíte zřetelné ocenění, zdravou chloubu nebo slova naděje do budoucnosti? Daleko častěji uslyšíte, co všechno jejich kluk už stačil pokazit, co nedodělal, co ještě neumí, a jak je upřímně zvědavý, co z něho nakonec bude. Slova nedůvěry. To si ovšem v našem případě otec uvědomuje a činí pokání – tj. přiznává před Ježíšem, že za synův stav nese plnou spoluzodpovědnost.
Nyní je možné syna uzdravit. Ježíš se pouhým svým slovem dotýká jeho nejcitlivějšího místa. Dělá to v autoritě, v konfrontaci, aby bylo patrné, s kým nyní máme tu čest. Nechci nyní řešit techniku, jak to Ježíš dělal, protože o to podle mě vůbec nejde. Evangelista Marek chce všemi svými příběhy vnímavým čtenářům ukázat, že Ježíš je vskutku vítězící nad vším, co je v tomto světě zlé a temné. Jde především o to, co udělal, a to jsou v podstatě dvě věci: (1) dotkl se jádra problému syna, (2) zajistil, aby se ke stejnému problému syn už nikdy nedostal, nevrátil. A právě v tomto je Ježíše Kristus, jak věřím, výjimečný! Nejen, že uzdravuje příčiny našich rodinných vztahů, ale On zároveň nabízí jejich trvalou ochranu a zázemí. O tom je, přátelé, poselství dnešního příběhu.
Uzdravený syn nakonec s pomocí Ježíše vstal a mohl se svobodný vrátit se svým proměněným otcem do svého domova. Otázkou ovšem zůstává co my a naše nejbližší vztahy? Necháme si je také Ježíšem uzdravit, nebo na nich budeme vlastní silou bazírovat, lpět, myslet si, že to zvládneme sami?? „A vy otcové, budete se dále chtít realizovat na svých dětech? Budete je dále nevědomě nebo přímo vědomě používat jako cíl svých nesplněných snů a přání? Budete do nich dále promítat své představy a nároky? Zkrátka: budete takto dále trápit sebe i je?“
Přál bych nám všem, aby nás dnešní drsný příběh z Markova evangelia zastavil a vedl ke změně.
„Děkuji Ti, nebeský můj Otče, za tátu, kterého jsi mi daroval, který mě vždy respektoval, a když jsem mu v 16. letech řekl, že už nechci hrát hokej, tak s tím nejenom souhlasil, ale také mi vyjádřil plnou podporu ve všem, co jsem následně dělal. Prosím, abych právě tento projev úcty ke svobodnému životu druhého uměl přenášet na své syny, i na každého, kdo mě malinko bere za vlivnou osobu. O to tě prosím ve jménu Tvého Syna, který uzdravuje vše zraněné a bez naděje. Amen.“
Slovo na cestu: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Matoušovo evangelium 11:28-30, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Ať Nás všude provází ten, který i dnes zmůže nepředstavitelné!“