Vzkříšení Jairovy dcery
Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu, shromáždil se k němu veliký zástup, když byl ještě na břehu moře. Tu přišel k němu jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: "Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!"
Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když zaslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu vysvobozena!" A rázem přestalo jí krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.
Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: "Kdo se to dotkl mého šatu?" Jeho učedníci mu řekli: "Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: `Kdo se mne to dotkl´?" I rozhlížel se, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla celou pravdu. A on jí řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!"
Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: "Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?" Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišli do domu představeného synagógy, spatřili velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí. Oni se mu posmívali.
On však všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vystoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum," což znamená: "Děvče, pravím ti, vstaň!" Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Přísně jim nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.
(Markovo evangelium 5:21-43, ekumenický překlad Bible)
Vážení čtenáři, milí přátelé. Když bych chtěl dnes malinko popudit určitý typ předuchovnělých věřících, řekl bych hned v úvodu, že dnešní příběh je určitým svědectvím, kdy Ježíš - slušně řečeno - někdy neříkal pravdu, aby ochránil Otcův dobrý plán nad svojí osobou. Co konkrétně myslím? Víte, on vlastně lidem v domě Jaira, když pověděl, že jeho dcera nezemřela, ale spí, promluvil spíše dvojznačnou řečí. Samozřejmě, že zemřela. Jenže on nutně potřeboval, aby si lidé mysleli, že spí.
Proč? Aby ho v nadšení velikého zázraku vzkříšení - vždyť sílili zástupy, které ho provázeli, - tak aby ho nakonec neprohlásili předčasně králem nad Izraelem a celým světem: totiž právě přicházejícím Mesiášem. Nechává všechny v tom, co řekl: „Spí a já jí jdu jen uzdravit.“ Kromě otce a matky, učedníků Petra, Jakuba a Jana si to tak nakonec všichni mysleli. A rodiče? Měli od Krista zákaz komukoliv říci, jak to celé bylo.
I v dnešní době Ježíš tzv. oddaluje svoji slávu. Má jí sice v nebesích, ale na této zemi ji vyjadřuje, jako v dnešním našem příběhu, jen když tím jeho Otec chce něco konkrétního sdělit. Co tím chci říct? Bůh nejlépe ví, proč co dělá s tímto světem, a zároveň proč co jakoby nedělá, i když tím dělá také. Na nás je, abychom mu důvěřovali, nebo alespoň o tuto důvěru celoživotně zápasili. Není to vždy přátelé lehké
. Zvláště když vidíte smutné a zlé věci všude kolem nás. Přesto máme důvěřovat, a to skutečně navzdory všemu. To víra ve své podstatě umožňuje. Proto nám pomáhá. Umí nést ve všech okolnostech. Umí těšit ve všech úzkostech. Umí být na nich nezávislá, protože vychází z nadpozemského zdroje.
Když se ale vrátíme k našeho příběhu o vzkříšení dcery Jairovy, a mezi tím i o uzdravení ženy, která si dvanáct let nevěděla rady se svým krvácením, a víme, že evangelista Marek nám chce představit Krista především jako mocného Pána a vrcholnou autoritu nade vším temným, ztraceným, zraněným a zlým, můžeme se právem ptát, co nám chtěl dnešním dvojím příběhem sdělit? Pokusím se to říci jednoduše: Chce, abychom s Ním počítali nejen v našich krajních životních situacích, ale neustále. Ty hraniční občas přijdou v podobě různých vážnějších problémů a nemocí, někdy také v podobě různých krizí, a bohužel někdy také v umírání našich nejbližších. Vždy mě to u všech, které znám, nesmírně moc mrzí. I to je součásti našeho příběhu.
Náš život ovšem není jen o tragédiích, byť na nás mají vždy veliký vliv. Většina z toho, co zakoušíme je především o běžných každodenních starostech, povinnostech, ale i o docela příjemných chvílích. A právě tady se máme připravovat svojí rostoucí důvěrou na ty chvíle těžké. To je poselstvím dnešního textu. Nehledejme Ježíše až přijdou těžkosti. Dávejme se mu cele už dnes, kdy jsme v relativní pohodě. Až potom přijdou chvíle bezradnosti, budeme mít na koho se obrátit.
Rád bych tuto myšlenku, když vážení čtenáři dovolíte, více rozvedl: k nám na bohoslužby v Nýřanech chodí velmi málo lidí. Nikomu to nevyčítám, protože chápu, že život není jednoduchý, a za těch pár věrných jsem opravdu nesmírně vděčný. Velmi často drží celé své rodiny. Když však potom přicházejí různé problémy a starostí, životní zkoušky a propady, stále dokolečka vidím, jak dobře udělali všichni, kteří do svého vztahu s Kristem v období svého dětství a mládí, i v období svého produktivního věku investovali. Lidé silní ve vztahu s Bohem pak vše snášejí daleko lépe, i když je starostí samozřejmě nemíjejí. Důvěřuji svému osobnímu Spasiteli a Pánu. Ví, že se ho mohou dotknut jako ona žena, nebo za ním s čímkoliv přijít jako náš představený synagogy. Ví, že zakusí své vykoupení – tedy Boží pomoc v pravý čas.
Co tedy závěrem vzkázat všem potřebným, kteří si už mnohé vyzkoušeli, ale vždy se nějakým způsobem spálili? Co jim chce dnes Duch svatý skrze evangelistu Marka tímto příběhem říct? Dovolil bych si to interpretovat asi takto: Za Ježíšem můžeme přijít skutečně kdykoliv a náš problém ho bude zcela jistě zajímat. Nebude ho ale zajímat, když mu nedovolíme, aby se také zajímal o nás, a to i když třeba problémy časem pominou. Nikomu se nechce vnucovat. Je veliký Gentleman. Respektuje svobodné rozhodování každého z nás. Když se mu ale cele se vším všudy odevzdáváme, můžeme počítat se všemi jeho zaslíbeními, která jen od něho v evangeliích i apoštolských listech máme. Například, že můžeme v jeho jménu o cokoliv prosit, a on nám to dá (J 14:12-14). Neznám větší přání, vážení čtenáři, než je v praktickém životě právě toto. To nám všem také ze srdce přeji!
„Děkujeme ti, Pane Ježíši Kriste, že jsi nám všem přišel odhalit charakter našeho nebeského Otce, Boha milosrdenství i veškeré péče. Prosíme tě o trpělivost, abychom uměli důvěřovat v každodenních situacích, kdy máme tendenci spíše zapomínat. A když pak přijdou těžkosti, posilní nás v naději, že nás od Boží lásky nemůže nikdo a nic odtrhnout. Pro růst tvého království v našich srdcích! Amen.“
Slovo na cestu: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (List Židům 13:5b, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Milost s námi se všemi!“ (Žd 13:25).