Proměněná Marie Magdalská
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů.
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´. Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."
(Jan 20:1-18, ekumenický překlad Bible)
Marie Magdalská je typ ženy, která přišla o všechno krásné ve svém nešťastném a smutném životě. Nejdříve o své nenarozené dítě. Potom o přízeň manžela a tak v tehdejším světě o sociální zajištění. Následně pak o svojí důstojnost a dobrou pověst, když si svým pochybným vyděláváním na své živobytí vysloužila označení největší hříšnice v kraji. Ztratila přátelé, kteří neunesli slova pohrdání na její adresu - jak už to tak ve všech dobách bývá - od většiny svých spoluobčanů. A věřící? Ti se jí upřímně řečeno tak štítili, že i když opakovaně hledala v mnoha synagogách slova útěchy, nikdo se s ní ani nebavil! Velice rychle pochopila, že tuto skupinu „čistých“ nemůže obtěžovat.
Tato žena propadla hluboké samotě a osamocení. Její zoufalství se prohlubovalo o to více, oč hůře hledala alespoň špetku porozumění u pár lidí. Proto se mohla bavit jen s ženami v podobné situaci, jako byla ta její. Také se našlo pár celníků - pro římský aparát najatých Židů, - kteří vybírali daně, a proto je také nikdo neměl rád. To tyto lidské bytosti spojovalo. Patřili totiž mezi nemilované.
Jméno "Marie" podle Hellerová slovníku biblických jmen, jehož cílem je nás povzbudit, že každé jméno v Bibli má především zvěstný charakter, znamená: „kapka moře,“ nebo také „hořkost moře,“ a to podle tehdejší mytologické představy, že moře je pradávné sídlo všeho zlého – Ďábla i démonů. Který archetyp žen tedy Marie Magdalská v Janově evangeliu pro dnešní naši dobu představuje? Jsou to ty ženy, které si sáhly až na dno, přesněji řečeno, které se ke dnu neustále topí, a ono ne a ne přijít. Může být zoufalejší situace? Hořkost tohoto živlu se jim stává každodenní zkušenosti. Osobně se s tímto typem žen potkávám. Poznáte je takřka hned podle jejich očí a výrazu tváře. Je v nich tak málo života 
…
Marie Magdalská se však setkala s osobní Boží láskou ztělesněnou v Ježíši – příteli všech nevěstek (lidí nešťastných a bez sebeúcty), celníků (lidí společenským systémem podvedených a zneužitých) a všech hříšných (kteří jednoduše zklamali a nemají sílu to změnit). Je to podle tradice ten příběh, kdy ona sama nezvaná, najednou přijde na jednu hostinu, kde byl také místní smetánkou pozván Ježíš, a beze slov mu padne k nohám a svými slzami bezradnosti kropí jeho nohy, utírá je a líbe. Kdy jsou všichni ti zbožní, vlivní a zámožní neskutečně pohoršení, že si to Ježíš jako svatý muž nechává líbit, a kdy záhy od něho s hostitelem uslyší, že „komu se hodně odpouští, hodně pak miluje,“ což záhy nahlas a přede všemi této ženě říká: „Odpouštějí se ti tvé viny.“
Ano, je to ta žena, která byla podle evangelisty Lukáše Ježíšem očištěna od sedmi démonů, mezi kterými byly i neurózy uzavřenosti, neschopnosti někomu důvěřovat, komplexy méněcennosti i nutkavé myšlenky se na všechno vykašlat a jednou provždy to navždycky ukončit. A také to byla ta žena, která okamžitě začala Ježíše spolu s ostatními ženami v jedné družině následovat a podporovat, což tehdy všechny nesmírně iritovalo, štvalo!! Nikdo na to nebyl u Rabího - Mistra a Učitele - zvyklí, aby se tolik věnoval ženám! (Umíte si představit ty drby).
Tato žena tu dnes v našem příběhu pláče u otevřeného a prázdného hrobu. Přivolaní apoštolové Petr a Jan se už vrátili domů, ona ovšem zůstává. A právě proto, že své city neskrývala, dojala jimi i samotného Pána Boha! A On, i když to pravděpodobně vůbec neměl v plánu, jí dovoluje setkat se s Ježíšem. Je ještě v určité „mezistanici“. Tedy je sice vzkříšen, ale ještě ne oslaven (uveden do nebes). Umožňuje jí to, protože ho Marie dojala svojí láskou k jeho milovanému Synu. Sám pro sebe si, vážení čtenáři, nyní říkám: „Jako byla nanejvýš známá ve své špatné pověsti, tak je nyní obdivuhodná ve své neskonalé lásce k Ježíši!“
Něco důležitého ovšem muselo předcházet. Co? Andělé, kteří připravili její srdce na setkání se vzkříšeným Kristem. Co konkrétně dělají? Pomáhají jí, aby si formulovala, co jí vlastně nesmírně bolí. To dělají andělé - Boží pomocníci - i dnes. Připravují nás na setkání sami se sebou a tak s Bohem v naší nejhlubší osobnosti. Když se jí pak Ježíš ptal podruhé na to samé, mohla slyšet i druhou stejně závažnou otázku, kterou potřebují slyšet i životem zarmoucení lidé dnes: „Koho hledáš?“ – jinými slovy: "Po čem vlastně toužíš?, Co chceš?" Ba co více: "Koho chceš?, Koho hledáš?"
A Bůh? Ten přece unese naši nedokonalou představu či přání, jaké také měla za nás za všechny Marie Magdalská, když žila v zajetí iluze, že Ježíšovo tělo někdo odnesl. Ano, ve chvíli, kdy se necháme oslovit svými vlastními anděly, které nám Bůh vždy posílal, a když otevřeme své srdce nebesům ve svém nejhlubším žalu i následných tužeb, zažijeme něco velice důležitého:
Ježíš nás, jako Marii, osloví našim vlastním jménem! A ve chvíli, kdy to udělá, se nám otevře vnitřní zrak, abychom v Něm prohlédli svého Spasitele a Pána! Toho, který nás vždycky znal. Toho, kterého i my jsme tak nějak vždycky nad sebou a v sobě tušili. Nyní Ho ovšem poznáváme velice osobně a zblízka. Samozřejmě, nutno dodat, očima víry. Vždyť ani Marie se ho neměla dotýkat, aby se plně ujistila. Ani my nemáme důkazy zmrtvýchvstání Krista. Máme ovšem něco více: osobní svědectví víry.
Co se tedy změnilo vzkříšením Krista v životě opuštěné a znovu nalezené ženy? Její důvěra v Boží blízkost se stala tak osobní, že o tom začíná povídat druhým. Své vlastní jméno slyšela jeho hlasem. Bůh se jí stal osobním Bohem. Věříme, že naprosto stejně jako u nás dnes v přítomnosti svatého Ducha – totiž Ducha soucitu a porozumění, mocí a proměny. Modlím se, abychom milovali Pána Boha celý svůj život jako ona Marie z Magdaly, který si jí, tak jako nás, našel, očistil a osvobodil, odpustil jí a dal nový smysl života, miloval a povolal, aby záhy ona jako první (!) šla k oněm slavným apoštolům svědčit, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, a že má nový úkol toto říkat všem, ať už na to budou reagovat jakkoliv. Ano, i já, přátelé, s Marií věřím, že Ježíš přemohl smrt, abychom se už nemuseli smrti a veškeré prázdnoty před ní bát.
„Děkuji ti, svatý náš Bože, za tvojí velikou lásku k Marii Magdalské i k ženám v podobných situacích ve všech dobách. Obdivuji, že jsi jiný, než my lidé – plný soucitu a něhy, milosrdenství a pomoci. Děkuji ti také za dopad vzkříšení Pána Ježíše na naše životy a prosím, abychom v této tvé důvěře se nikdy nestyděli za své slzy, za svůj žal před tebou, ani za své statečné vyznání, byť se nám většina posmívá. Děkuji ti, že máme vítězného Pána! Amen.“
Slovo na cestu: „Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. ´ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona. (List Římanům 12:8-14, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s Vaším duchem.“