Jím jen z drobků spadlých na zem

     Jsem rytířem nebo trpaslíčkem? Jste rytířem nebo trpaslíčkem? Jaký je mezi nimi rozdíl?? Rytíř na druhých vidí především to dobré, jedinečné, výjimečné. Z toho vychází a k tomu se pak následně vrací. Dokonce i na lidech, na kterých toho není moc co vidět, spatřuje že jsou milování někým, kdo je stvořil, a ke komu se jednou na konci svých životů vrátí. Je to typ člověka, či ještě přesněji řečeno: typ postoje v člověku, který chce vést dialog vždy jen s tím silnějším a kvalitnějším ve druhém oproti jeho samozřejmě také přítomným slabým a nedokonalým tendencím i projevům. Rytíř také když už bojuje, tak bojuje čestně. Nikdy nepíchne, když jste otočení zády. Vždy vám podá meč, když vám při souboji vypadne z ruky. Je to čestný hráč. Dodržuje pravidla. Cítíte se s ním zkrátka na určité úrovni, a to i když s vámi nesouhlasí, protože má jiný názor.

     A trpaslíček? Ten to má přesně naopak. Proto je trpaslíčkem. Není trpaslík. Je ještě menší než je mu přirozeně dáno. Trpaslíček k vám přistupuje prvotně jen z vašich slabých, negativních a ne příliš chvályhodných vlastností a zkušeností. Podle toho vás charakterizuje, podle toho si o vás dělá celkový obraz, podle toho s vámi jedná, ale podle toho o vás také s druhými hovoří – šíří vaši pověst. Trpaslíček je člověk vnitřně hluboce nešťastný, protože se vlastně pohybuje jen v kalných načichlých vodách lidského bulváru. Není ve společnosti rytířů, protože tam by neměl co nabídnout. Tam by dlouho neobstál. Trpaslíček má ale ještě jeden problém: nikdy nepochopí evangelium, že s námi Bůh jedná také jen a jen po dobrém, a také že nám tento Bůh přiřkl krásu a vznešenost svého milovaného Syna, na základě které s námi bez přestání jedná. Ano, trpaslíček je člověk zákonický a farizejský. Chce jen hodnotit a soudit, ale milosrdenství a soucit umí jen prapodivně podmiňovat.

     Moudří zbožní lidé starověku, středověku i novověku vždy stáli o to dorůstat v rytíře. Vždy chtěli na druhém najít především to silné a dobré. Chceme ovšem k tomuto životnímu přístupu dorůstat i my, a to například:

• V přístupu k lidem bez naděje a bez pomoci – v kontaktní a misijní službě? Vždyť jsou přeci milování mým jedinečným hledajícím Otcem v nebesích: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření (1 Korintským 6:19).“

• V přístupu k lidem s nadějí, kteří patří do Boží rodiny – v pastorační a bratrské službě? Vždyť v Kristu získali naprosto nové postavení před Bohem: „Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši: on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením (2 Korintským 1:30).“

• V přístupu k lidem z jiných křesťanských církví i k lidem jiných světových náboženství – v pravdivé ekumenické a mezináboženské službě? Vždyť máme společnou hlavu Kristova těla církve, a vždyť máme společného Boha Otce stvořitele všeho živého na celém světě. Ježíš musel nejednou usměrnit své vlastní příliš horlivé učedníky, - a evangelisté to s vděčnosti dalším generacím křesťanů ve svých spisech připomněli, - že se mají k lidem jiných světonázorů chovat s respektem a úctou: „Kdo není proti nám, je s námi,“ a „Nedělejte druhým co sami nechcete, aby druzí dělali vám.“

     V první biblické knize - v knize základů a počátků, která nám má nastavit určité zásadní hranice pro fungování našich mezilidských vztahů, totiž v knize Genesis čteme inspirující příběh o tom, jak jeden syn Noeho Chám, když ho jednou našel v jeho stanu opilého a obnaženého, řekl o této slabosti otce svým bratřím Šémovi a Jefétovi. Ti ovšem vešli do stanu, aniž by se dívali na slabosti svého otce, šli pozpátku a pomalu svého otce přikryli (Gn 9:18-27). To jsou ovšem dva odlišné univerzální postoje, když se dovíme o slabosti našich nejbližších my. Můžeme je skandalizovat, šířit a zveřejňovat. Jistě jsou mnozí, kteří na to přímo čekají. Nebo naopak přikrývat svojí shovívavostí a úctou. A nezapomeňme prosím: naše nejhlubší slabosti před Bohem přikrývá Kristova krev na kříži, kde za všechny naše slabosti umíral Boží Syn. A připomeňme si prosím: máme se následně "oblékat v nový šat" obnoveného člověka Krista Ježíše (Ko 3:9-11).

     Být ovšem rytířem není jen tak. Potřebujeme mít nanejvýš dobrý zdroj, životní vzor, dobrý náhled na již zmíněný Boží obraz. Jsou-li naše obrazy o Bohu mimo jeho samotnou podstatu milosrdenství, říká salesiánský kněz a pastorační pracovník Ladislav Herián, nejsme schopni jakékoliv podoby velkorysosti. S ohledem na naší celoživotní proměnu by ale možná stálo za to naší úvodní otázku přeci jen trochu upravit: Chceme celoživotně růst do statečného postoje rytíře, a to k (1) sobě samým, (2) ke druhým i k samotnému (3) veškerému Dárci života? Nebo chceme zůstávat trpaslíčkem, člověkem uzavřeným, stále více osamoceným, zapšklým, zahořklým, v zajetí své sebelítosti, s nesprávným obrazem Hospodina, jako mimochodem měli všichni tři Jobovy přátelé?

     Ano, kolem nás je více trpaslíčků, než rytířů. V našem sousedství, na našem pracovišti, v našem sportovním oddíle nebo přímo křesťanském společenství. To ovšem není argument pro případnou touhu být navzdory všemu jiný. Proč? Aby si člověk sám sebe vážil. Proč? Aby byl příkladem svým dětem a druhým lidem, kteří hledají něco více. Proč?  Aby svým životem oslavil jedinečného Hospodina Boha. Vždyť největším rytířem byl přeci náš Spasitel Pán Ježíš Kristus. A největšími trpaslíčky? Ti, kteří všude snižovali jeho jedinečný charakter plný lidské i Boží dobroty a laskavosti. Vždyť kdo viděl Syna, viděl Otce. Kdo vidí nás, může vidět Boží život. Přeji proto nám všem motivaci jít cestou úzkou, po které podle evangelia mnoho lidí nejde, ale  která vede k záchraně, oproti cestě široké, po který prý jde většina, ovšem tato cesta vede do záhuby. Ne, jít za Kristem určitě vždycky neznamená mít se dobře. Ovšem znamená to na této cestě spoluprožívat společenství, jak praví svatá Písma, s Pánem všech pánů a Králem všech králů. Je pak něco více?