Kdo je pro nás Ježíš?
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima. Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš a rozmlouvali s Ježíšem.
Petr promluvil a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co by řekl, tak byli zděšeni. Tu přišel oblak a zastínil je a z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte." Když se pak rychle rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného, než Ježíše samotného.
Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.
(Markovo evangelium 9:2-9, ekumenický překlad Bible)
Smyslem našeho dnešního příběhu je, milí přátelé a vážení čtenáři, povzbuzení k docela odvážné otázce: Jak se já osobně dívám na Ježíše? Jinými slovy: Kdo vlastně je, a jak se to týká mě? Uvedu příklad: Do mých 17 let byl pro mě Ježíše Kristus jakási vzdálená náboženská postava, kterou jsem si pamatoval z obrazů na chalupě u mé babičky a dědy. Když se vyslovilo toto jméno - kromě klení, samozřejmě - představil jsem si právě toto. Pak jsem v 16. letech četl o Davidovi Wilkersonovi – letničním pastorovi, jak k němu volá v modlitbě nad ztracenými narkomany v předměstí New Yorku, a najednou se můj obraz z dětství sesypal, jak domeček z karet. Musel jsem si položit otázku, kdo skutečně je?
A právě takto se dnes můžeme ptát i my. I zmiňování učedníci Petr, Jakub a Jan si ve skutečnosti potřebovali nechat proměnit svůj pohled na Ježíše. Neměli samozřejmě problém s tím, že je výborný učitel a silná morální osobnost. S tím ani dnes lidé nemají většinou problém. To ale nestačí. Oni měli prožít, že je Ježíš někdo více. Kdo? Kým skutečně je?
Pokusím se to vyjádřit co možná nejsrozumitelněji: Je obrazem - určitým zviditelněním, historickým ukazatelem neviditelného Pána Boha, který nás má rád. Ano, Ježíš podle Markova evangelia na tomto světě bez přestání ukazoval, že nám všem bez rozdílů náš Otec Bůh slouží a pomáhá. Jak? Nejen tím, že nám daroval život, ale také tím, že nám vždy v pravý čas do našeho příběhu vstupuje, aby nás pro něj co možná nejvíce ochránil. Dělal to vždy, a dělat to bude stále. Důvodem je jeho charakter – jde věrně s námi. A potom také: chce nás pro sebe získat zpět.
Marek je ovšem svým tónem tak trochu provokatér. Baví ho nás zdravě vytáčet. Když nás trochu naštve, nebude se zlobit. Není to diplomat jako evangelista Lukáš, ani trpělivý učitel jako evangelista Matouš, a už vůbec ne meditující evangelista Jan - další tři pisatele Ježíšova příběhu v Novém Zákoně. Tam máme skutečně hned čtyři evangelisty, z nichž se každý soustředí u osoby Ježíše Krista na něco jiného. Zpátky ale k Markovi. Ten tuší, že má na sepsání svého spisu málo času. Buď umíral, nebo utíkal před nějakým nebezpečím. Jedno z toho. Věděl ale také, že chce psát lidem, kteří potřebují určitou konfrontaci, facku, průplesk, zatřesení. Proto píše stručně, jasně a nesmírně akčně.
Je docela možné, že v této situaci jsme i my. Nemáme problém s tím, s čím neměli problém ani Petr, Jakub a Jan. Můžeme mít ale problém s tím uvěřit, že ho máme celoživotně poslouchat, protože On je toho podle tohoto biblického příběhu ve své nejhlubší podstatě hoden. Je-li touto vrcholnou autoritou, má se nám to prý vyplatit. Má to být ale z důvodu důvěrné lásky, ne povrchní zištnosti. Má dojit ke vztahu s ním.
Jak se tedy díváme na Ježíše? Je pro nás tím, jak nám dnes připomněl evangelista Marek: Božím Synem přišlým na tento svět pro naše plné společenství s Bohem, kterému právě proto můžeme v důvěře svěřit všechny své cesty? Je pro mě někým jiným? Kým? Nebo je pro mě někým zatím ještě neurčitým? Co pak ale s tím, co jsme si o něm právě řekli? Rozumím, potřebujeme čas o všem chvíli přemýšlet. V našem příběhu byl sice Ježíš před zraky apoštolů na chvíli proměněn. Viděli ho na okamžik ve slávě, kterou měl, než přišel na tento svět, a ano i ve slávě, kterou má nyní po svém zmrtvýchvstání - sám vyvýšen a oslaven! Jsem ovšem já dnes přístupný nechat si navždycky proměnit svůj pohled na Ježíše?? A když se tak rozhodnu, co se v mém životě všechno změní?
Dovolte mi prosím opět odpovědět, co se změnilo ve mně: vyřešila se má otázka, proč vůbec jsem a kam tím pádem dále směřuji. Najednou jsem zorným úhlem přes osobu Ježíše srdcem pochopil, že je Bůh mým smyslem života, a to ne nějak lacině, povrchně, slepě. Došlo mi, že to byl právě Otec, kdo mi všechno daroval, a že mu můžu skrze jeho Syna vyjadřovat svým životem úctu a vděčnost. Ano, plně ho oslavit vším, čím jsem a co dělám. Ať už jde o charakter tenisty, život v rodině, práci ve skladu nebo službu kazatele.
Nebojte! Patřit Kristu neznamená, že musíte chodit do kostela a povinně dávat své peníze. Neznamená to také, že vás někdo bude hlídat, co smíte a co ne. Tato představa je bohužel mezi lidmi rozšířená, ale pravdivá není. Můžete žít s Bohem, jak sami uznáte. Klidně ve svém nejniternějším soukromí. Pokud ho skutečně respektujete a chcete svým životem následovat, On sám vám bude ukazovat, co je pro vás nejlepší. Nikdy nás ovšem nebude k ničemu nutit, neboť by to bylo v rozporu s jeho charakterem skutečné Lásky.
Láska nemanipuluje, nenutí, netlačí na pilu. Dělá něco jiného: nabízí se a vydává. Je vždycky nablízku pro další náš krok, pro další naše nadechnutí, pro další naše procitnutí. Proto ani křesťané by nikdy za žádných okolností neměli druhé k něčemu nutit. Měli by ovšem být nablízku - plně přítomní - pro otázky a potřeby druhých. Rány tohoto světa, říká Tomáš Halík, jsou ránami Kristovými. A máme-li se jich dotýkat, musíme být přítomní. Je velikou výsadou, vážení čtenáři, ve druhých rozpoznávat tvář poníženého, ale také oslaveného Krista!
„Děkuji ti, dobrý můj Otče, že jsi nám všem poslal svého Syna, abychom tě mohli poznávat. Prosím, aby tato má nedokonalá úvaha k tomu mohla malinko pomoci především těm, kteří hledají cestu k tobě. Amen.“
Slovo na cestu: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." (Janovo evangelium 3:16-21, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Dávejte na sebe prosím pozor. Ať Vás ve všem chrání náš laskavý Otec Bůh, Syn i Duch svatý.“