Jím jen z drobků spadlých na zem

     Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum. Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt nemocen. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka. Ti přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: "Je hoden, abys mu to udělal; neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl."

     Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal setník své přátele se vzkazem: "Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá." Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: "Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli." Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.

(Lukášovo evangelium 7:1-10, ekumenický překlad Bible)

     Podstatou dnešního Lukášova příběhu je důvěra v Ježíšovo slovo. Evangelista Lukáš chce svým původním adresátům představit Krista jako někoho, kdo jim může dát nový obsah života. Jaký? Hlubší lidství. Ano, celý tento spisek chce ukázat, že nám Bůh rozumí, protože jeho Syn s námi sdílí naše obyčejné příběhy především jako člověk. Přesněji jako Syn svému – a proto i našemu – lidství. Tento tzv. Syn člověka se nám pak má stávat zdrojem povzbuzení a síly k našemu skutečnějšímu lidství. A víra v to, co říká nám má k tomu pomoci.

     Proto Lukáš vybírá ze svých výjimečných pramenů tento příběh. Je plný překvapení. Jen si to představte: je chválen někdo, kdo dokonce není židovského původu. Kdo je nejen Říman, ale dokonce římský voják, který z pohledu židovského národa okupuje původní Boží lid. Navíc je velice charakterní, když mu jde o zdraví jeho otroka. To je nevídané! Je hluboce člověkem, i když reprezentuje nepřátelský systém.

     Také v Kafarnaum nechal postavit místní synagogu, aby se měli zbožní Židé kde duchovně scházet a ctít jediného pravého Boha. A právě vrcholem jeho přesvědčení je, že stačí, když Ježíš řekne pouhé slovo, a jeho otrok, který je na jiném místě, bude uzdraven. Vidí v Kristu Božího služebníka, který zjevuje nebeského Otce nezávislého na jednotlivých teritoriích. Všudypřítomného Pána celého vesmíru. Tedy jiný charakter božství, než se všeobecně v římské spiritualitě učilo a věřilo.

     A právě o to Lukášovi jde. Dramatickým příkladem potvrdit předcházející slova, na která tento příběh navazuje: „Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu. Když přišla povodeň, přivalil se proud na ten dům, ale nemohl jím pohnout, protože byl dobře postaven. Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká." (L 6:47-49). Člověk, který slyší a plní Ježíšova slova je pevný a duchovně neohrožený.

     Jak je to možné? Má hluboký základ svého života, kterým je samotný Bůh. Vás však okamžitě napadne, co je obsahem Ježíšových slov právě v podání Lukášova evangelia? Co je tím nejdůležitějším, v co máme od Krista věřit? Krátce řečeno je to vyznání, že Ježíš Kristus je cestou k našemu polidšťování. Ale pozor! Nejde o vylepšování našich nefungujících mravů. Nejde o opravu domu od omítky. Přesně naopak. Jde o přijetí v Kristu takového lidství, abychom mohli být lidé z nového Božího zdroje. Když jsme totiž lidští, jsme plně šťastní – blažení. Ale nejenom to. Když jsme lidští, ukazujeme na svého Původce – Stvořitele všech lidí.

     Jak pak vypadá takovéto plné lidství? Umíme sdílet své emoce s ostatními. Nestydíme se. Vnímáme potřeby druhých, jako by to byly potřeby naše. Bolest člověka v naší blízkosti je bolestí naší, protože jsme empatičtí – propojeni s druhými. Setník v našem čteném oddíle viděl potřebu svých židovských sousedů, že jim chybí důležité duchovní místo spočinutí. Cítil s na smrt nemocným otrokem. Dokonce i s židovským služebníkem Ježíšem, kterého nechtěl jeho případnou návštěvou ve svém domě zbytečně zatížit. Tak i naše nové lidství vnímá potřeby celé naší společnosti jako jednoho těla. Není uzavřené samo do sebe. Chce sloužit, ne si nechat sloužit po příkladu Krista služebníka.

     Co bych tedy popřál nám všem? Jednoduše řečeno, aby se nám Pán Ježíš stával inspirací k lásce tam, kde jí příliš není. Kde se jí nedostává, nebo kde se nám to příliš nevrátí zpátky. Tak právě tam chce Kristus skrze nás přicházet. Pro někoho to znamená přestěhovat se na místo, kde ještě o Kristu zatím příliš neslyšeli, nebo slyšeli málo. Pro jiného ve svém místě bydlení pomáhat, kde je nejvíce potřeba. A pro ještě jiného začít se více starat o své celkové zdraví jako výraz obnovené sebeúcty. Zdraví vnitřní i to vnější. Být plně člověkem totiž v Lukášově evangeliu znamená učit se vnímat svůj příběh s příběhy druhými. Ten příběh Ježíšův je totiž nadčasově neustále spasitelně propojuje. 

     „Děkujeme Ti, nebeský náš Otče, že ses k nám v Kristu sklonil jako ten, který s námi cítí, a to ať už prožíváme věci dobré, nebo nedobré. Děkujeme, že s námi spoluprožíváš náš příběh v našich radostech i starostech. Prosíme Tě, abychom v této skutečnosti našli zalíbení pro naše každodenní posílení pokračovat dál. A obdivujeme Tě, že jsi s námi všude ať už jsme kdekoliv. Amen.“

Slovo na cestu: „Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám?“ (Lukášovo evangelium 6:43-46, ekumenický předklad Bible).

Požehnání: „Milost Pána Ježíše se všemi.“ (kniha Zjevení 22:21).