Jím jen z drobků spadlých na zem

     Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu. V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem. Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: "Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice."

     Ježíš mu na to řekl: "Šimone, chci ti něco povědět." On řekl: "Pověz, Mistře!" - "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?" Šimon mu odpověděl: "Mám za to, že ten, kterému odpustil víc." Řekl mu: "Správně jsi usoudil!"

     Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: "Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje."

     Řekl jí: "Jsou ti odpuštěny hříchy." Ti, kteří s ním byli u stolu, si začali říkat: "Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?" A řekl ženě: "Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!"

(Lukášovo evangelium 7:36-50, ekumenický překlad Bible)

     Právě jsme se ocitli ve třetí z osmi částí tohoto Lukášova evangelia, kde nám chce Lukáš velice pečlivě a dopodrobna ukázat, kdo je vlastně Ježíš Kristus. Je ten, který ví, co potřebuje každý jednotlivý člověk. Tenkrát se takovým lidem říkávalo prorok. Dnes už je toto slovo významově posunuté někde jinde, ale tehdy se od takových služebníků ve společnosti očekávalo určité zjevení od Všemohoucího.

     Evangelista Lukáš chce jít ovšem výběrem svých příběhů – jako je ten dnešní – do takové hloubky, aby naprosto otevřeně odhalil v Kristu takového Boha, který nás může zbavit naší (1) viny, stejně jako našich (2) pocitů z našich selhání. Ano, dnešní náš příběh o hříšníci v domě farizeově chce říct: Bůh nám odpouští a dává nám z toho neuvěřitelnou radost! Stejně tak nám chce ovšem sdělit, že můžeme zůstávat v rovině opačné, kdy obojí zmíněné odmítáme, a to i když je Ježíš našim hostem v našem domě.

     Pojďme si to nyní prosím více ukázat: Žena, kterou zná celé město jako ženu nevalné pověsti se dovídá o Ježíši, že je v domě významného farizea. Neváhá ani chvíli, aby šla za ním, i když je to společensky ve vztahu k farizeovi, který jí samozřejmě nepozval, velice nevhodné. Přichází tajně, s pokorou a tichosti k Ježíšovi tak, aby si toho on sám hned nepovšiml. Zezadu. Přistoupila k jeho nohám, které začne smáčet svými slzami a otírat je svými vlasy. Tenkrát se podle helenistického zvyku u stolu spíše leželo, a to na boku, takže nohy směrovali od stolu ven.

     Ježíš toto pravděpodobně postřehnul až v momentě jejího tak osobního doteku. Nechává na sebe sahat oproti veškerým zvyklostem vycházející z Mojžíšova zákona o případném rituálním znečištění hříchem nečistého člověka. Proč? Protože Ježíše nemůže znečistit vůbec nic z našich nevěrnosti a vin. Řečeno dnešním jazykem: Je tady naopak pro nás, aby nás našich vin zbavil. To už ale malinko předbíháme …

     Málo pozorný čtenář se totiž může domnívat, že zmíněná žena si přišla pro odpuštění. Opak je ovšem z logiky Ježíšových slov farizeovi o dvou dlužnících pravda! Žena si nepřišla pro rozhřešení. Ona naopak přišla, aby vyjádřila vděčnost lásky, že už jí odpuštěno bylo. Jinak by totiž nedávalo smysl, co chtěl oním příběhem Ježíš farizeovi říci. Tím ovšem celý příběh nabývá obzvlášť silné působivosti! Co se nám jím chce tedy říci?

     Člověku, kterému se hodně odpouští, hodně pak miluje. Příkladem je žena, která si našla Ježíše, aby Bohu svými doteky vyjádřila vroucí poděkování a oddanost. Jaké osobní až intimní projevy, řeknete si. Všimněme si prosím: nepromluvila ani slovo. Ano, člověk, který od Boha přijme své sebe-přijetí, a s ním i přijetí přímo od Něho, je nesmírně šťastný! Zakouší bytostně, že má očištěné svědomí a obnovenou sebeúctu. Žena jako výraz této své záchrany pláče u noh Ježíšových, otírá je svými vlasy, líbá a maže vzácným olejem. Nohy Spasitele proroka totiž ukazují, že přišel i do jejího života.

     Proto jim takto symbolicky vzdává svou čest. Dnes bychom tyto projevy samozřejmě vyjádřili jinak. Třeba oddanou službou potřebným, nebo odvážným svědectvím druhým, co pro nás Bůh v Kristu učinil. Jak například dává do našeho života lásku, radost a pokoj – ovoce svatého Ducha, kterého dostáváme, když se pro Krista ve svém životě rozhodujeme. Symbol tohoto Ducha je již zmíněný vzácný olej, který musel provonět celou místnost.

     Už v úvodu jsme si ale také řekli, že dnešní náš příběh je i o problému farizea a potažmo farizeů dnešní doby. Jaký? Nemilují Boha. Nejsou uctivý k Ježíši. Dokonce jako hostitelé neplní ani to, co nejlépe ze všech znají – totiž co se sluší a patří ke svému hostu, když vás navštíví. Zkrátka nejsou Hospodinu za svůj život dost vděční. Podezírají Krista, že není tím, čí on sám o sobě říkal, že je. Jsou moudřejší než kdokoliv jiný, ale jejich moudrost je od pravé moudrosti v Bohu naprosto odvádí.

     Zmíněný farizeus totiž reprezentuje to, co evangelista Lukáš napsal v předchozím oddíle: „Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana. Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: `Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsem, a vy jste neplakali, ´ Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – říkáte: `Je posedlý. ´ Přišel Syn člověka, jí a pije – říkáte: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků! ´ Ale moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí." (Lukáš 7:30-35). Zkrátka: na vše mají poslední slovo – na vše mají výmluvu, jen aby nemuseli sklonit hlavu před tím, který se jím nabízí.

     A zmíněná žena? Slyší od Krista, co už v srdci prožila: „Jsou ti odpuštěny hříchy,“ a „Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“ Ježíš jako Boží prostředník říká druhým, co je v Božím srdci. Zprostředkovává nám tak bez přestání Boží úmysly s námi. A že tato konkrétní slova potřebujeme slyšet pravidelně, to už Vám, vážení čtenáři, příliš psát nemusím. Ježíš nám tedy od Boha Otce nabízí odpuštění a smíření. Modlím se, abychom nešli cestou farizeů: bez lásky a životní vděčnosti.

     „Děkujeme Ti, nebeský náš Otče, Bože laskavý a přímý, že jsi nám v Kristu daroval své absolutní přijetí i naše naprosté sebe-přijetí. Prosíme Tě, aby formovalo naše hodnoty, stejně jako náš charakter. Prosíme, abychom Ti zůstávali vděční, lidé otevřeného srdce. Ve jménu našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista – Amen.“

Slovo na cestu: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (List Efezským 5:18-20, ekumenický překlad Bible).

Požehnání: „Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.“ (Ef 3:20-21).