Svérázný Jonáš
I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.
I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak.
(Jonáš 3:1-5, 10, ekumenický překlad Bible)
Psát vám, co udělal Jonáš, když k němu Hospodin promluvil poprvé, není nutné. Všichni víte, že neuposlechl. Místo toho si myslel, že před Pánem Bohem uteče. Kam? Přeci až na sám konec tehdy známého světa – do Taršíše. Tak málo znal Boží povahu. Nevěděl, že Bůh je s námi jako všudypřítomná milující bytost naprosto všude. Proto podléhal názorům své doby, že božstvo je limitované svými teritorií, v jeho případě místem, kde žil, protože je nejspíš jen tam, kde se uctívá. To byl ovšem jeho omyl. Utíká ve své době nejrychlejším dopravním prostředkem - totiž lodí, aby se pojistil mořem - tehdy známým mytologickým místem veškeré temnoty a nečistoty, ano, místem všech démonů a hlubinných mocností, kde přeci svatý Bůh už vůbec nic nezmůže. Nevěděl, že Bůh vládne i světu temnoty. I dnes mnoho lidí utíká sami před sebou, kde se jen dá, a tím vlastně před Bohem, který je utváří a má rád. Jenže ono to, přátelé, dlouho nefunguje.
Jonáš poznává, že Bůh je s ním i na moři, když tvoří bouřky, v hlubinách moře, když se odděluje od posledních živých bytostí na lodi, i v útrobách břichy velké ryby, která demonstruje jeho smrt a zároveň i ochranu. Jak tomuto paradoxu více porozumět? Protože Jonáš prožívá smrt svým představám o svém životě, a okamžitě s tím i svým představám, jaký je Bůh, je vlastně připravován pro svůj nový život, který znamená naprostou důvěru v Boží velikost a moc, přítomnost a všudypřítomnost na celém světě, i v jeho nejosobnějším příběhu. Zakouší, že i jeho existence je součástí velkého plánu, ve kterém hraje jednu z ústředních rolí. Bůh nakonec způsobí, že ho velká ryba vyplivne, a on je zachráněn. Když touto smrtí svým vlastním představám o Bohu a o sobě procházíme my, jsme ve skutečnosti také hluboce osvobození pro věci, které jsme před tím dlouho neviděli. Bolí to, ale nakonec jsme plně svobodní!
Nyní je však Jonáš – z hebrejského jazyka přeložený jako „holubice“, ovšem ta, která nejdříve „působí útisk“, „utiskující“, posílán k lidem města Ninive, aby ohlašoval přicházející Boží soud. Lidé si zde žili, jak chtěli, ovšem v tom špatném slova smyslu: nerespektovali Boží řád. A kdykoliv se toto děje, vždy se někomu vedle nás ubližuje. Pán Bůh se už na to nemohl dívat, proto posílá Jonáše, aby jako Boží posel - holubice - vyvedl z tísně vlastní svévole onen lid. To se nakonec zdaří. Lid i král činí pokání. Lituji svých poklesků a napravuji své cesty. Jenže právě v této chvíli se odhaluje další problém Jonáše, a Jonášů dnešních doby: Je pohoršený Boží láskou k člověku, která odpouští a bezmezně přijímá každého, kdo o to jen malinko stojí. A to je velký problém! Jak to pak vypadá v praxi?
Jonášové dnešní doby sedí uražení sami v sobě u svých křovisek, kde ve stínu své rozhořčenosti zoufají, jak je vůbec možné, že je Bůh tak dobrý ke všem lidem. Daleko raději by viděli lidi trpět za vše špatné a zlé, co už stačili spáchat. Bůh trestající by byl pro ně přijatelnější, než Bůh milosrdenství a útěchy. Proto na truc tomuto "sedí" ve své rezignaci, oddělení od života a živoucího Pána Boha posílající sluníčko i déšť na vše živé v celém jeho stvoření. Naštvaní, že k pokání stačí lidská lítost a odevzdání se do rukou Božích, vedou nikdy nekončící monolog na adresu Hospodina, sami rozhodnutí, že se ze svých pozic nemíní hnout ani o píď směrem k aktuálním výzvám dnešní doby.
Ale i tady se Hospodin k Jonášovi opakovaně sklání a vede svůj uzdravující dialog: „Mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ (4:11). A touto otázkou (i na nás dnes) končí celá kniha Jonáš, která má ve Starém Zákoně místo ve skupině tzv. malých proroků, tedy knih, které mají nadčasově povzbuzovat Boží lid k věrnosti, která vede k návratu či zůstávání v zaslíbené zemi. Řečeno civilnějším jazykem současného člověka: jak zůstávat v pozici Božích svědků o jediném, pravém Bohu – Tvůrci všeho viditelného i neviditelného. Jak neuhnout? Jak jít správně? Jak jít dopředu?
Pokud je tedy tato kniha Jonáš zvěstí, (1) že má Bůh o celý svět zájem, a že právě toto má (2) Boží lid uprostřed tohoto světa vyjadřovat, jak nás v předmluvě k této knize ujišťují ekumeničtí překladatelé, co z toho plyne pro mě, který nechci být tvrdého srdce, zákonický a nemilosrdný, izolovaný, mimo veškerý kontext všeho dění? Řekl bych: neustále se vracet k historické osobě a k jádru poselství samotného Ježíše Krista. Chci-li pochopit a přijmout podstatu křesťanství, musím se vrátit k Ježíši Kristu. Na něm totiž nejzřetelněji vidíme, jakou povahu má Bůh, jaký má přístup k tomuto světu, k lidem, k celému stvoření, k přírodě, i ke mně osobně.
A musím k dnešní biblické úvaze dodat: někdy je toto nezbytné, abychom nebyli odrazení díváním se jen na Jonáše dnešní doby třeba u formálních věřících včetně některých představených, kteří mohou podlehnout naprosto stejnému pokušení jako Jonáš. Nakonec tomuto pokušení podlehly i duchovní v době Ježíšově, kteří mu pak šli po krku, protože je neustále svým jednáním konfrontoval.
Co tedy říci závěrem? I forma knihy Jonáš je nesmírně dobře napsaná od autora, kterého vlastně ani neznáme. Jakoby nám osobní Bůh chtěl i takto vyjádřit, jak nás chce v životě oslovovat našim jazykem lásky, aby to bylo také napínavé, zajímavé, s určitou myšlenkou a posláním, abychom se neunudili k smrti, ale mohli vždycky vyznat: „Náš Bůh je vskutku obdivuhodný, plný dobra, a když na to přijde, tak i mnohého spirituálního "adrenalinů". Jsem šťastný, že Ho takto mohu společně s vámi poznávat! Hospodin Bůh je přeci strůjcem jedinečných dobrodružství, které v důsledku proměňují naše vnímání skutečnosti. Díky Jemu za to!"
„Děkujeme ti, nebeský náš Otče, laskavý nás Bože, že miluješ celé své stvoření i každého člověka. Děkujeme, že máš zájem naprosto o každého, kterého oslovuješ, jak sám uznáš. Prosíme tě, aby sis k tomu používal i nás, takoví jací jsme. Přimlouváme se za tento svět, ale i za sebe, abychom ti zůstávali věrnými svědky tvé lásky. Vyznáváme, že jako tehdy Jonáš, jsme i my plní svých útěků a vzdorů. Prosíme o tvojí proměnu. Obdivujeme tě, že jsi ke všem tak trpělivý a laskavý! Amen."
Slovo na cestu: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří, spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte, soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ (Janovo evangelium 16:7-11, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „Ať nás všechny právě tento Duch Boží zmocňuje a posílá všude, kde si nás chce laskavý a hledající Otec Bůh použít ke spáse mnohých.“